Kočkopes 28. září

  Více než tisíc let nás dělí od události, kterou nejsme schopni (anebo ochotni) pojmenovat pravým jménem. Ať už jsme sametově zvítězili nad čímkoli, nad sebou samými rozhodně ne.

Vystupujeme před světem jako Česká republika a přitom to je lež. Na českou republiku si jenom velkohubě hrajeme. Náš stát se skládá ze tří historických území: Čechy, Morava a Slezsko… takže v dnešní době můžeme být maximálně tak Středoevropská federativní republika… ale rozhodně ne pouze jen republika Česká. Jedině celorepublikové referendum by něco takového mohlo potvrdit. Nikoli politici.

Jsme republika, která zcela pokrytecky svůj nejdůležitější státní svátek (svátek svého vzniku), oslavuje 28. října. V den, kdy vznikla republika úplně jiná, Republika Československá. Ta republika, která byla později několikrát přejmenována a nakonec (koncem roku 1992) zrušena. Opět jen na základě politického rozhodnutí… a nikoli celorepublikového referenda.

Republika, v níž dnes žijeme, nevznikla 28. října 1918, ale 1. ledna 1993. Toto datum „slavíme“ jako den obnovy samostatného českého státu a nikoli jako den vzniku České republiky, tedy opět lžeme.

Konečně se dostávám k svátku České státnosti, který slavíme o měsíc dříve, tedy 28. září. Jen málokdo ale ví, co vlastně v tento den (skutečně) slavíme, protože pojem České státnosti je natolik obsažný, natolik imaginární a natolik diskutabilní, že můžeme slavit všechno… a stejně tak nic. A to vše jenom proto, že se naši zákonodárci pokrytecky snažili vyhnout tomu, co v tento den slavíme doopravdy: Připomínáme si den zavraždění svatého Václava, patrona České země (možná patrona zemí Koruny české, ale to sám „od zeleného stolu“ posoudit nemohu)…

Pravděpodobně jsou "naši" politici natolik ateističtí (spíše však nabubřelí), že nedokáží vydržet ani jen pouhé pomyšlení, že pro naše předky něčím takovým skutečně sv. Václav byl, a tento fakt nejsou schopni (ochotni) přijmout ani v případě historického odkazu.

Nicméně pokrytecky všechno, co se sv. Václavem souvisí oslavovat chtějí (Např. podstatnou část 273členné vojenské části PRT v Afghánistánu tvoří příslušníci 42. mechanizovaného praporu z Tábora, který od roku 2000 nese prezidentem republiky propůjčený čestný historický název „Svatováclavský“)... ale jen takovým způsobem, že jeho samotného - jakožto svatého v (dnešní) zemi bezvěrců - z tohoto svátku vypustíme… a jen (jakoby náhodou) dodáme "pod čarou", že v tento den si současně připomínáme i jeho zavraždění v roce 1335. Není to ubohé?

Kult sv. Václava již dávno překročil okruh věřících. Podobně jako katedrála sv. Víta už není jen místem bohoslužeb, tak ani odkaz sv. Václava není „majetkem“ pouze jen praktikujících katolíků, ale oslovuje i mnoho občanů nevěřících. Socha sv. Václava na Václavském náměstí se stala svědkem mnoha přelomových okamžiků v našich dějinách a obdobně jako katedrála sv. Víta i ona patří celému národu. Bez ohledu na to, je-li kdo věřící či nikoli.

Mnoho se dnes mluví o absenci patriotizmu u mladé generace, ale není se čemu divit, když ani vláda této země nebyla (a není) natolik vlastenecká (odvážná), aby obnovila prvorepublikový státní svátek, který komunistická vláda zrušila.

A jsme u dalšího možného referenda. Proč by mělo pár politiků byrokraticky rozhodovat o tom, co převážná většina národa má či nemá považovat za drahé?

Vždyť právě kult sv. Václav byl vždy mnohem více uctíván mezi prostým lidem. Vládnoucí elitou byl naopak využíván, zneužíván, či dokonce haněn.

Využíván byl katolickou církví i středověkými vladaři, zneužíván byl fašistickým Německem v době okupace a haněn byl komunistickým režimem, jakož i některými politickými elitami dneška, mezi něž patří v první řadě dokonce i náš dnešní prezident Miloš Zeman, jenž byl v době „znovu ustanovení“ tohoto státního svátku premiérem.  

Obyčejný lid přejímá ikony vhodné k uctívání hlavně citem. Účelové ideologie jsou výsadou politiků pro jejich (ať už zjevné, či dobře utajované) zájmy.

Mezi obyčejnými lidmi budou mít vždy větší váhu Jiráskovy Staré pověsti české, nežli názory soudobých politiků na historické osoby v nich oslavované. Právě toto je pro utváření národní hrdosti velmi důležité. Nikoli skutečnost, zda jejich soudobí politici uzákoní den zavraždění sv. Václava jako státní svátek, či jej naopak (po předcházejících politicích) zruší... 

Něco takového nevypovídá nic o sv. Václavovi, ale naopak pouze jen o těchto politicích samotných.

Co na tom, že se jedná o baladu. Obyčejní lidé nejsou historikové ani archeologové. Je jim naprosto lhostejné, co na legendách lze dokázat, nebo naopak vyvrátit.  Budou si vážit toho, koho si vážili jejich rodiče a prarodiče, bez ohledu na to, co si o tom jejich současná vláda myslí.

Když jim „poteče do bot“, nebo naopak "vyhrají" nějakou další olympiádu, tak se sejdou (stejně, jako kdykoli jindy) opět pod sochou sv. Václava na Václavském náměstí.

Když budou vystaveny korunovační klenoty včele se svatováclavskou korunou, budou stát hodinové fronty…

...a když jim bude opravdu nejhůř, tak budou možná opět i trochu doufat, že se konečně už objeví vojsko blanických rytířů se sv. Václavem včele a všechny jejich nepřátele porazí…