Hodnota lidského života

Je pro každého jiná. Někdo si života váží nade vše, pro jiného může mít cenu třeba jen pověstné zlámané grešle. Jsou lidé, kteří chrání životy své, i životy druhých, ale jsou i tací, kteří dovedou úmyslně zničit nejenom 

svoje životy, ale s klidným svědomím (někdy i potěšením) likvidují i životy jiných. 

Chtěl bych se věnovat něčemu, co s hodnotou lidského života úzce souvisí. Jedná se o zcela zvláštní fenomen - využívání sebevraždy (ať již dokonané, nedokonané, nebo demonstrativní) jako donucovacího prostředku k prosazování vlastních zájmů.

Jak jistě všichni víte, bývalý disident a porevoluční ministr vnitra Tomáš Hradílek zahájil hladovku proto, aby Miloš Zeman znovu nekandidoval na úřad prezidenta české republiky. 

Přiznám se, že mě to šokovalo.Právě vzhledem k ceně lidského života, kdy na druhé misce vah tohoto pána je naprostá banální absurdita: Kandidatura “někoho” na “nějakou” funkci.

Hlavně to vůbec nedává smysl, neboť kandidát musí být přece nejprve zvolen - pravděpodobně více než jedním milionem lidí (alespoň podle zkušenosti z minulé přímé volby prezidenta). Samotná kandidatura pochopitelně neřeší zhola nic.

Jinými slovy - tím, že pan Hradílek chce přinutit Miloše Zemana, aby nekandidoval (jelikož se domnívá, že volby vyhraje – protože v opačném případě by přece nic takového dělat nemusel), tak jeho aktivita není namířena proti Miloši Zemanovi, ale proti všem jeho voličům, jimž chce vyrazit pomyslnou politickou zbraň z ruky. Jedinou zbraň, kterou dnes lidé (alespoň na krátký okamžik) mohou kdy v rukou mít. Volební lístek.

Více než milion lidí (pokud by se ten „pokus“ panu Hradílkovi podařil), by muselo dát své volební lístky někomu jinému - původně nechtěnému, nebo by jejich lístky skončily v odpadkovém koši za plentou, nebo by tito lidé vůbec k volbám nešli, jelikož jim bylo zabráněno volit toho, koho by volit chtěli.

Nic takového Miloš Zeman (ze zcela pochopitelných důvodů) nedopustí.

Ostatně to již řekl panu Hradílkovi (před naplněným náměstím v Lipníku nad Bečvou) osobně - s odůvodněním, že sto třináct tisíc lidí jej naopak svým podpisem vlastně požádalo, aby kandidoval. Proto tedy, vycházeje z předpokladu, že každý hlas má stejnou hodnotu a hlas pana Hradílka není ostatním lidem nikterak nadřazen - neuposlechne výzvu pana Hradílka, ale splní naopak přání oněch sto třinácti tisíc lidí… a svou kandidaturu na úřad prezidenta neodvolá. 

Na první pohled by se ("někomu") mohlo zdát, že nyní je život pana Hradílka v rukou prezidenta republiky Miloše Zemana. Rozhodne-li se z kandidatury odstoupit, bude pan Hradílek žít. Neodstoupí-li, pan Hradílek zemře…

Je to demagogie, kterou ale jistě použijí všichni, kteří si budou potřebovat  do prezidenta kopnout - což např. všechna media hlavního proudu dělají svědomitě od samotné chvíle jeho zvolení.

Protože veřejná odpověď pana prezidenta má v sobě naprosto zdrcující logiku, takže ji nelze nikterak zneužít proti němu samotnému, přišlo vhod alespoň okopání Policie ČR ohledně zásahu, jehož cílem bylo ukončení soukromé hudební produkce podporovatelů „veřejného vystoupení“ pana Hradílka na setkání občanů Lipníku nad Bečvou s prezidentem.

Téměř všichni okopávači prezidenta si pospíšili tuto kauzu zvednout (pokud možno až nad hlavu) a veřejně ze sebe udělat nechápající idioty tvrzením, že nikdo neměl právo onu hudební produkci zakázat - především, když se jednalo o něco tak posvátného jako je Modlitba pro Martu. Dokonce jsem až nabyl pokušení si myslet , že tenhle cirkus okolo písničky byl snad dopředu naprogramován výběrem (pro tento účel) „nejvhodnější“ skladby. (Jen těžko bychom totiž mohli najít nějakou jinou politicky emotivnější...)

Takže, aby bylo jasno:

1. Nikdo nemůže přenést odpovědnost za své činy na někoho jiného. Protože se pan Hradílek rozhodl držet hladovku a dokonce i zemřít, což neustále v mediích zdůrazňuje, je to jen a jen jeho rozhodnutí. Nikoli rozhodnutí pana prezidenta. Pokud jde o odpovědnost za případnou smrt pana Hradílka je naprosto nesmyslné, vinit z ní kohokoli jiného, na něhož by pan Hradílek prstem ukázal. Prezidenta ČR nevyjímaje.
2. Nikdo nemůže beztrestně narušovat svévolnou soukromou hudební produkcí veřejné shromáždění  občanů. Sami podporovatelé pana Hradílka přiznávají, že touto produkcí chtěli na sebe upozornit, aby se všichni občané na náměstí museli otočit a všimnout si , že tam na chodníku pod hudebním oknem stojí s červenými kartičkami nad hlavou. Šlo tedy o hlasitost. Nikoli o skladbu samotnou, která pochopitelně za nic nemůže…

Pan Hradílek jistě nepatří k čtenářům mého blogu, neboť očividně stojíme na protilehlém břehu řeky poznání. Přesto bych k němu rád promluvil přímo, kdyby se náhodou (alespoň hypoteticky) dostala má slova až k němu (na druhý břeh…)

Pane Hradílku,

chci věřit tomu, že Váš úmysl byl šlechetný a jevil se Vám, jako jediné možné řešení.  Ale není to pravda. Vždycky totiž nějaké jiné řešení existuje.

Měl jste minimálně alespoň jednu další možnost – vrátit se do politiky a přesvědčit potenciální voliče Miloše Zemana o jejich "špatné" volbě. Zvolil jste variantu druhou – nesprávnou, nedemokratickou, násilnickou: odstranění jejich kandidáta ze seznamu.

Jediné čeho můžete skutečně dosáhnout, bude bezměrná bolest, kterou způsobíte všem, kteří Vás mají rádi - pokud své rozhodnutí nezměníte a zvolíte konečné řešení. Všechno ostatní vyšumí a zmizí v propadlišti času.

Karty, které jste sám rozdal, nejsou (a nikdy nebudou) vhodné k tomu, aby se s nimi dal sehrát politický protest. Vždycky to bude jen obyčejné vydírání, i kdyby ty karty měly na lícové straně obrázky sebekrásnější. Nedopusťte, prosím, aby se ta hra dohrála podle scénáře, který se Vám na začátku jevil jako jediný správný. Hrdinou se můžete stát i tím, že svoje původní rozhodnutí změníte. Chce to možná větší odvahu, než na něm skálopevně trvat…