Bomby s rudou hvězdou

Takto, anebo velmi podobně se nazývají články a pořady, které se začaly objevovat po narovnání páteří našich novinářů a politiků. Pro mnoho lidí to bylo zjištění překvapivé, protože do té doby se o něčem takovém nemluvilo. 

Anebo mluvit nesmělo…

Dnes o tom už víme, psát o tom můžeme, nicméně mnohým politikům a novinářům se opět páteř křiví, a nedávno „odhalená“ pravda je (uboze) používána k nenávistné protiruské propagandě.

Pravda to má vůbec u mnohých politiků a novinářů těžké, protože používat ji „jen tak“ jim nejspíš připadá málo kreativní. Takže ji buď zamlčují, nebo naopak zneužívají „k tanci“, podle toho, jak jejich chlebodárci pískají…

V minulém článku jsem psal o cíleném bombardování civilních objektů mimo bojiště. O kobercovém bombardování. Uvedl jsem ty nejhrůznější příklady, které pro jistotu zopakuji: Guernica, Barcelona, Varšava, Rotterdam, Coventry, Lübeck, Hamburk, Mannheim, Norimberk, Drážďany, Praha, Hirošima, Nagasaki.

V diskusi pod tím článkem se objevili i takoví diskutéři, kteří se zcela vážně ptali, proč jsem se také (jak jinak, nežli prý záměrně), nezmínil o bombardování Rudé armády v severních Čechách a na Moravě, hlavně však v Mladé Boleslavi - kde se bombardovalo dokonce 9. 5. 1945, tedy po ukončení války?  

Odpověď je jednoduchá: Protože ten článek nebyl o tom, kdo, kdy a kde bombardoval. Ten článek byl o válečných zločinech. O kobercových megatunových zvěrstvech páchaných hlavně na lidech starých a bezmocných, na ženách a na dětech... od nichž většinou jejich (bojeschopní) muži dávno odešli (nebo byli odvedeni), aby se na válečném šílenství rovněž podíleli, ať už jako útočící, nebo bránící… (Z hlediska smrti na tom nezáleží...)

Guernica 1 654 mrtvých, Barcelona 1 300 mrtvých, Varšava 22 000 mrtvých, Rotterdam 1 000 mrtvých, Coventry 554 mrtvých, Lübeck 301 mrtvých, Hamburk 42 600 mrtvých, Mannheim 3 500 mrtvých, Norimberk 547 mrtvých, Drážďany 25 000 mrtvých, Praha 701 mrtvých, Hirošima 90 000 – 166 000 mrtvých, Nagasaki 60 000 – 80 000 mrtvých.

V tom seznamu jsou i „památná“ města, kde se váleční zločinci, poprvé předvedli (Guernica), nebo se nechtěli nechat zahanbit (Lübeck); kde se očividně zdokonalili (Hamburk)… a kde už prostě „nemohli jinak“ (Drážďany, Praha, Hirošima a Nagasaki).

A ještě něco je v tom seznamu „památného“. Zcela nový terminus technicus smrti: Ohnivá bouře! Poprvé se „podařilo“ rozpoutat ji při kobercovém bombardování Hamburku, kdy teploty neustále živených požárů na 22 čtverečních kilometrech hořícího města dosahovaly přes 1000 stupňů Celsia a nasávaly studený vzduch z okolí, který dále pomáhal šíření ohně a dýmu, a to rychlostí až 240 km/h.

Bombardování Rudé armády během druhé světové války, bylo vždy pouze taktické, tedy úzce propojené s frontou… a nikdy(!) nešlo o primární ničení civilních cílů...

Co je nutno připomenout

K bombardování Čech a Moravy docházelo až od roku 1944, kdy Německu pozvolna ubývaly síly a mnoho generálů, politiků a lobbistů, začínalo pozvolna myslet na zadní (poválečná) kolečka. Proto jsou mnohá strategická bombardování na našem území problematická a vyvolávají pochybnosti i tehdy, kdy je možné je vojensky zdůvodnit.

Od února 1945 začala naše území bombardovat i Rudá armáda. Proč? Protože se k nám přiblížila frontová linie – a jak známo, každému útoku pozemních vojsk musí předcházet tzv. příprava: letecké bombardování a dělostřelecká palba. Ten, kdo se brání má totiž všechny výhody na své straně... a jinak, nežli touto formou není možné postupovat kupředu, tedy útočit vítězně.

Je třeba si uvědomit, že jsme v té době nebyli žádným svobodným, či neutrálním státem, abychom mohli našim osvoboditelům - jen tak "s rukama v kapsách" projíždějícím - s úsměvem na rtech mávat a zasypávat je květy...

Byli jsme protektorátem. Naše území patřilo Německu a bylo fanaticky bráněno téměř milionovou německou armádní skupinou Mitte (Střed), které velel Hitlerův oblíbenec, polní maršál Ferdinand Schörner, přezdívaný "krvavý Ferdinand". Rudá armáda musela nad německými okupanty nejprve zvítězit! Buď je pobít, nebo je donutit k ústupu, nebo je (jako válečné zajatce), zajmout.

Hned první bitva na území protektorátu, končící osvobozením Ostravy, byla velmi draze "vykoupena". Ostravská operace trvala od 10. března do 5. května 1945 a do útoku byly v rámci 4. ukrajinského frontu zařazeny i jednotky 1. československého armádního sboru – čs. 1. tankové brigády a 1. čs. smíšené letecké divize.

Konečná bilance této první vítězné bitvy na našem území byla děsivá: Na straně Rudé armády 23 964 mrtvých, 88 657 zraněných. Na straně Wehrmachtu 100 000 mrtvých, zraněných a pohřešovaných a 150 000 zajatých.

Pražské povstání

Málokdo si dnes uvědomuje, že volání o pomoc 5. května roku 1945 z budovy Českého rozhlasu, pozvedlo k odboji nejenom Pražany, ale i odbojáře v mnoha jiných městech a obcích. Na tuto chvíli se přece tajně připravovali „všichni“ už od roku 1939!  Civilní správu přebíraly revoluční národní výbory, jednotky vojenských velitelství oblehly místní německé posádky a navazovaly kontakty se sousedními obcemi. Existovalo povstání nejenom Pražské, ale i České.

Na většině území s českým obyvatelstvem povstalci 5. a 6. května vytvořili půdu pro příchod osvoboditelů přesně podle původního záměru, s jakým bylo povstání od roku 1939 připravováno. Pouze ale v západních Čechách skončilo povstání do 7. května vítězně, příchodem americké armády.

Východně od demarkační čáry dostaly události tragický spád. Po zjištění, že německá východní fronta ztratila vypuknutím českého povstání bezpečný týl, opustilo německé velení původní plán k postupnému stažení vojsk bojem a namísto toho nařídilo přesunout maximum mužů z východní fronty na západ, jak nejrychleji to půjde. Od 7. května ráno se z východu namísto očekávané Rudé armády začaly valit frontové divize skupiny armád Mitte.

Pro povstalecké jednotky, schopné paralyzovat německý týl do příchodu osvoboditelů, to ovšem znamenalo katastrofu. Větší část Čech a polovina Moravy zažila krvavou lázeň v rozsahu jako snad naposledy za třicetileté války.

Sovětské letectvo se snažilo zabránit německému ústupu bombardováním komunikačních uzlů. Dne 8. května bombardovalo Ždírec nad Doubravou, Liberec, Českou Lípu a Děčín, 9. května Nové Město na Moravě, Mladou Boleslav, Mělník, Roudnici nad Labem a Litoměřice. V Mělníce zahynulo 27 a v Mladé Boleslavi 200 českých civilistů. I po náletech zůstaly ale tyto křižovatky průjezdné a ústup pokračoval. Ještě 10. května bombardovala sovětská a rumunská letadla prostor v okolí Havlíčkova (čerstvě přejmenovaného z Německého) Brodu. Sovětské nálety v posledních dnech války si bohužel vyžádaly životy celkem více než tisícovky českých civilistů. (Zdroj)

Zamlčovat, lhát a zneužívat.

To je triáda mediálního boje… a čím děsivějšími událostmi jsou nafutrovány pomyslné kanóny vládců a jejich poskoků, tím jistější bývá výsledek zmanipulovaného davu.

Přestože nikdo (z myslících bytostí), by nikdy nepředpokládal, že přesnost bombardování může být srovnatelná, např. se střelbou ze sportovní malorážky, tak v případě manipulace se i naprosto tragická nepřesnost bombardování náramně hodí k tomu, aby se zasažený cíl mohl záměrně označit za původně chtěný. Proč? Protože při bombardování je vždy tolik emocí, že lidé většinou nemohou uvažovat logicky, i kdyby sebevíc chtěli.   

Proto bylo jednoduché, aby prosovětská propaganda v poválečné době vydávala sovětské bombardování za německé… a těm, kdo na vlastní oči viděli na bombardérech rudé hvězdy, byl důrazně vysvětlen jejich omyl… anebo zpochybněn jejich intelekt.

Dnes, kdy už víme, jak to tehdy skutečně bylo, se zase náramně hodí tento „odtajněný“ fakt k protiruské propagandě, protože obdobní dnešní manipulátoři mají opět již páteř ohnutou - ovšem na přesně opačnou stranu. Takže kdokoli by chtěl v dnešní době poukázat na bombardování spojenců, je mu namísto adekvátní diskuse ukázáno prstem na Rudou armádu, jejíž údajná zlotřilost byla tehdy dokonce mnohem větší, nežli spojenecká, jelikož naše města bombardovala i v době, kdy už celá Evropa oslavovala konec války, tedy 9. května 1945…

A jsme u další munice manipulátorů: úmyslného zaměňování příčin a následků. To, že Rudá armáda na území protektorátu bombardovala 9. května – ale i 10. května 1945, to byl důsledek – a nikoli příčina.

Příčinou bylo nedodržení 2. článku Kapitulačního protokolu Wehrmachtem, podle něhož měly „všechny síly pod německou kontrolou zastavit činné operace ve 23:01 hodin středoevropského času dne 8. května a zůstat v postaveních, která v této chvíli zaujímají“.

Čl. 5. stejného protokolu dával naopak Rudé armádě plné oprávnění k pokračování činnosti i po výše uvedené hodině dne 8. května: „V případě, že by německé vrchní velení nebo kterékoliv ze sil pod jeho kontrolou nejednaly v souladu s tímto kapitulačním aktem, učiní vrchní velitel spojeneckých expedičních sil a sovětské vrchní velení taková trestní nebo jiná opatření, která budou považovat za přiměřená.“

Vzhledem k tomu, že Rudá armáda byla v roli pronásledovatelů, neměla jinou možnost, jak ovlivnit pohyb německých vojsk, nežli dělostřelectvem, nebo letecky. Snad nemusím vysvětlovat, o co těžší ztráty by civilnímu obyvatelstvu vznikly, při použití dělostřelectva...

Závěrem bych ale chtěl říct, že pochopitelně chápu i Němce samotné...

Všem vojákům Wehrmachtu muselo bylo jasné, že hodina odplaty nastává.  Že se již blíží ti, jimž učinili z jejich životů peklo, z jejich vlasti spáleniště, z jejich srdcí chladný kámen a z jejich těl (možná...), vražedná, mstící se monstra. To všechno byly zatraceně pádné důvody k tomu, aby se úderem 23:01 hod. dne 8. května 1945 neproměnili ve spící služebnictvo z pohádky o Šípkové Růžence, ale naopak jeli, běželi, nebo alespoň hodně rychle šli směrem na západ… (mimo jiné… i přes Mladou Boleslav.)

Neznamená to ale, že s jejich počínáním souhlasím. Kdyby naopak -  alespoň na samotném konci válečného šílenství, které ve světě rozpoutali... kdyby alespoň tehdy našli v sobě tolik odvahy a zachovali se čestně - podle posledního příkazu svých (vzdávajících se) velitelů, mohli svou vinu zmenšit. Hlavně však zabránit dalšímu válečnému běsnění v době, kdy cokoli jiného, než bezmezná úcta k zachování každého dalšího života, ztratilo již jakýkoli smysl...