Demokracie

Málokteré slovo je v projevech politiků tak frekventované jako právě toto. A není se čemu divit (neboť nic není jejich skutkům tak vzdálené, jako právě význam tohoto slova...)  

Tím významem je, jak všichni dobře víme, vládu lidu. (demos=lid, kratos= vláda). Tedy forma politického zřízení, která umožňuje všem plnoprávným občanům účast na správě a řízení státu.

I když máme těsně po volbách, tak nechci mluvit o volebním systému – který pochopitelně demokratický rovněž není, neboť v našem politickém zřízení se neúčastní na správě a řízení státu lid, ale politické strany. Tedy pouhá menšina.

Chci mluvit o tom, jak v dnešní době vypadá demokracie v praxi. Jinými slovy, jak si demokracii představují „naši“ politici a ti, kdo jim jejich činy umožňují konat, tj. mediální prostor hlavního proudu a (téměř celý) šoubyznys. Pod pojmem „naši“ mám na mysli nejenom tedy politiky české, ale i (téměř všechny) politiky tzv. západní.

Právě v této době je příhodné si Demokracii připomenout, neboť jsme (opět) přímými svědky toho, jak se „demokracie“ v praxi dělá. Mluvím o Katalánsku a jeho úsilí o samostatnost – mainstreamem pejorativně označovaném za úsilí separatistické.

Předem bych rád odcitoval jeden ze závazných dokumentů Organizace spojených národů, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, New York, 19. 12. 1966:

Státy, smluvní strany tohoto Paktu, majíce na zřeteli, že podle zásad vyhlášených v Chartě Organizace spojených národů je uznání přirozené důstojnosti a rovných a nezcizitelných práv všech členů lidské rodiny základem svobody, spravedlnosti a míru ve světě, uznávajíce, že tato práva se odvozují od přirozené důstojnosti lidské bytosti, uznávajíce, že podle Všeobecné deklarace lidských práv je ideálu svobodné lidské bytosti těšící se občanské a politické svobodě a svobodě od strachu a nedostatku možno dosáhnout jen tehdy, jestliže budou vytvořeny takové podmínky, v nichž bude moci každý požívati svých občanských a politických práv, jakož i svých práv hospodářských, sociálních a kulturních, majíce na zřeteli závazek států vyplývající z Charty Organizace spojených národů podporovat všeobecnou úctu k lidským právům a svobodám a k jejich zachovávání, uvědomujíce si, že jednotlivec, mající povinnosti k jiným a ke společenství, ke kterému přísluší, je povinen usilovat o rozvíjení a dodržování práv uznaných v tomto Paktu, ujednávají tímto, jak dále stanoveno:

Část I

Čl. 1

1. Všechny národy mají právo na sebeurčení. Na základě tohoto práva svobodně určují svůj politický statut a svobodně uskutečňují svůj hospodářský, sociální a kulturní vývoj.

Před půl stoletím (přesně 51 let) se zástupci všech států OSN dohodli, že nezadatelným právem každého národa je právo na sebeurčení. Je to hned první věta tohoto mezinárodního dokumentu. Španělsko je členskou zemí OSN, ale stejně tak, jako i spousta jiných členských zemí, je ochotno dodržovat závazné dokumenty OSN pouze jen tehdy, pokud se jim hodí do krámu.

Když Muammar Kaddáfí na svém historickém projevu na Valném shromáždění OSN v roce 2009 vystoupil s kritikou (která byla jistě i jedním z pádných důvodů jeho pozdějšího "odstranění"), řekl mimo jiné toto:

 „Preambule Charty uvádí, že ozbrojené síly mohou být použity pouze ve společném zájmu. To je preambule, na které jsme se dohodli a podepsali ji, a připojili jsme se k Organizaci spojených národů. Uvádí se v ní, že ozbrojené síly by měly být používány pouze ve společném zájmu všech zemí. K čemu ale došlo od té doby? Šedesát pět válek vypuklo po vzniku Organizace spojených národů a Rady bezpečnosti. Šedesát pět po jejich vytvoření, a počet obětí přesáhl počet obětí druhé světové války. Počítá se v milionech. Odpovídá válčení, agrese a násilí v těchto šedesáti pěti válkách společným zájmům nás všech? Ne. Bylo to v zájmu jedné, tří nebo čtyř zemí, ale ne všech států.“

Když potom demonstrativně knížečku Charty OSN přetrhl a zahodil, bylo to považováno za důkaz jeho údajné zlotřilosti.

Dnes bychom klidně mohli roztrhat i jeden z dodatků Charty OSN -Mezinárodní pakt o občanských a politických právech. I toto je pouhý kus „hadru“, který ve skutečnosti nemá žádnou hodnotu – i když po etické stránce může být považován za vrchol demokracie.

Letošní referendum není zdaleka první. Stejný osud postihl i referendum o nezávislosti Katalánska z roku 2014. Podle představ centrální španělské vlády v Madridu, vedené Lidovou stranou v jejímž čele stojí Mariano Rajoy, je referendum o nezávislosti Katalánska v přímém rozporu se zájmy jejich. Tedy se zájmy vládnoucí Lidové strany. Proto (na základě žádosti španělské vlády) označil i Španělský ústavní soud zákon o uspořádání referenda za protiústavní. Následně bylo letos do Katalánska vysláno na deset tisíc příslušníků španělské policie s cílem překazit konání referenda.

(Podotýkám, že toto vše se děje v naprosto mírové době – na rozdíl od Ukrajiny, kde vládu v Kyjevě převzala vláda pučistická a v zemi se rozhořela občanská válka. Přesto referendum (rovněž ne první) mohlo proběhnout pod záštitou jednotek armády Ruské federace, jejichž počet byl v regionu navýšen téměř přesně o tolik, jako ve Španělsku, tedy o deset tisíc. Úkoly však byly různé. Příslušníci španělské policie měli za úkol demokracii zabránit a občany Katalánska k volebním urnám nepustit, kdežto příslušníci armády Ruské federace měli za úkol demokracii chránit a občanům Krymu přístup k volebním urnám naopak umožnit.)

V Katalánsku proběhlo několik policejních zátahů, řada volebních uren s hlasovacími lísky byla zabavena, katalánští představitelé se pokusili některé z nich zachovat, aby se k nim španělská policie při domovních prohlídkách nedostala. Nakonec centrální vláda v Madridu převzala kontrolu nad katalánskou regionální správou i policií. Vydala rovněž zatykač na řadu poslanců, kteří referendum odsouhlasili. Webové stránky podporující referendum a katalánskou nezávislost nechala centrální vláda zablokovat, což vyvolalo další protesty katalánských představitelů, které zaslali nejenom vládě do Madridu a i Evropské komisi do Bruselu.

Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker prohlásil, že EU respektuje rozhodnutí španělského parlamentu i španělského ústavního soudu, který Kataláncům referendum zakázal.

Místopředseda Evropské komise Frans Timmermans  zkritizoval katalánskou vládu, která se „rozhodla ignorovat zákon i nařízení soudu“ a prohlásil, že někdy si situace přiměřené použití síly vyžaduje.“(„Náš“ Václav Havel se nebál dokonce ani humanitárního bombardování…)

Mluvčí německé kancléřky Angely Merkelové uvedl, že je podporována myšlenka jednotného Španělska.

Prezident USA Donald Trump se nechal slyšet, že podporuje myšlenku jednotného Španělska.

Jinými slovy, vítejte v demokracii Orwellovského typu!

Hrozí v Katalánsku občanská válka? Těžko říct. Rozhodně však se lidé již (na nejrůznějších místech světa) opět probouzejí a jsou ochotni se postavit proti (ne domnělé, ale skutečné) zlotřilosti svých vlád, a vzít opět vládu věcí svých do svých rukou – neboť do jejich rukou vláda v demokracii skutečně patří.