Co všechno se ještě v kauze Koněv nedovíme!

Na příklad, že “Věcí Prahy 6 je komunál - čištění kanalizace, vyvážení senkrovny, odvoz odpadu, ale nikoli kácení soch…”, nebo, že “Koněv nebyl jediný na východní frontě, ale měl největší ztráty, takže na počtu mrtvých sovětských

                                                    vojáků si vybudoval svoji politickou kariéru, “ anebo další: “ i  podle historiků je Koněv válečný zločinec, který vojáky posílal po tisících na jistou smrt, aby splnili Stalinovy rozkazy.” 

***

Už za pár dní uvidíme, co všechno Městská část Prahy 6 vlastně může, či nemůže. Mimochodem - od podzimu 2000 postavení a působnost Prahy vymezuje zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze. Oproti ostatním statutárním městům je odlišně koncipováno i právní postavení jednotlivých městských části Prahy. Zákon o hlavním městě Praze jim totiž přiznává částečnou právní subjektivitu. Například městská část hlavního města Prahy je způsobilá podat návrh na zrušení územního plánu hlavního města Prahy nebo jeho části, což už potvrdil Nejvyšší správní soud ČR v několika svých rozhodnutích…

Pokud jde o kydání špíny (nejenom) na Koněva, tak k tomu se vyjadřovat nebudu. Je pouze na čtenářích samotných, čemu v dnešním světě plném “nových” informací jsou ochotni věřit… a rozmnožovat dál jako “své zdrcující” argumenty v diskuzích. Snad jenom tolik: Nikde v Praze nenajdete ani jeden jediný hrob amerického, či jakéhokoli jiného spojeneckého vojáka, jenž by v období Pražského povstání položil život v boji proti německým okupantům. A aby bylo úplně jasno - který by položil život za to, abychom my vůbec mohli být dnes v Praze… a na tomto světě. (Socha Koněva nestojí v Plzni, nebo Sušici… ale v Praze.)

Pokud jde o počet mrtvých vojáků Rudé armády, tak např. jenom při osvobozování Ostravy jich padlo 23 964 a na straně Wehrmachtu 100 000. Zraněno jich bylo 88 657, na straně Wehrmachtu 150 000. Ty všechny rudoarmějce rovněž “poslal na smrt” jejich velitel - a Koněv to rozhodně nebyl!… (Možná se ale blíží doba, kdy budeme kydat špínu i na velitele dalších frontů Rudé armády - vždyť podle zvrhlých názorů se už pozvolna ujímá tvrzení, že II. světovou válku nezačalo Německo, ale Německo “spolu se Sovětským svazem”…)

***

Přesto, že jsem rodilý Pražák, tak se bez mučení přiznám, že jsem nikdy nebyl u sochy maršála Koněva a ani vlastně netuším, kudy a jak bych se k ní dostal… A (možná i proto), tak nějak těžko chápu, proč se dnes mnozí vehementně domáhají toho, aby socha maršála Koněva stála někde tam, kde se na ni místní lidé nechtějí dívat a kde jim vadí hlavně proto, že byla umístěna na své místo v době normalizace. 

***

Možná je to i tím, že u mne - už proto, že ani nevím, kde vlastně ta socha je - asi jen těžko může vyvolávat nějaké “poctivé” emoce vztahující se k vděčnosti za to, že Prahu osvobodila Rudá armáda. Ale mluvím tu pouze jen za sebe. Možná, že někteří z vás naopak k té soše docházíte a vzpomínáte na osvobození - na konec utrpení během té hrozné války… na padlé rudoarmějce… ať již jste Pražané, nebo jen Prahu navštěvujete a přijíždíte z jakéhokoli města zemí Koruny české... a Koněvova socha je pro vás možná obdobným symbolem Prahy, jako Hradčany, Petřín, Národní divadlo, Socha sv. Václava...

***

Na Klárově, přesně v ulici U Bruských kasáren, která navazuje na poslední prudkou zatáčku Chotkovy ulice, je ve skále zapuštěna nenápadná deska s dvojjazyčným textem: „Zde padl 9.V.1945 jeden z hrdinů Rudé armády, Ivan Grigorjevič Gončarenko, gardový poručík tankové brigády generála Leljušenka, stár  25 let “. 

Tzv Pražská operace byla poslední velká bojová akce Rudé armády na evropském bojišti. Trvala od 6. do 11. května 1945. Před jejím zahájením drželi prakticky celé území Čech a velkou část Moravy v rukou Němci. Byla to především Skupina armád Střed (Heeresgruppe Mitte) generála polního maršála Schörnera a z velké části také Skupina armád Východní marka (Heeresgruppe Ostmark) generálplukovníka Rendulice.

Německé síly čítaly před začátkem Pražské operace kolem jednoho milionu mužů, více než devět tisíc děl a minometů, 1900 kusů pancéřové techniky a tisíc letadel všeho druhu. 

Proti tomu Rudá armáda útočící ze severu (1. ukrajinský front) a východu (4. a 2. ukrajinský front) mohla nasadit více než dva miliony vojáků, 30,5 tisíce dělostřeleckých zbraní, dva tisíce tanků a tři tisíce letadel.

Hlavní útok na Prahu zahájil 1. ukrajinský front ráno 6. května z okolí Drážďan. Do Prahy vjely první sovětské tanky 9. května, kde právě na Klárově narazily na čtyři číhající německé stíhače tanků typu Hetzer. Velitel čelního tanku Gončarenko byl zabit a jeho tank s věžovým číslem 24 byl vyřazen z boje. Tím došlo k tomu, že prvním tankem, který vítězně projížděl Prahou, byl ve skutečnosti tank, jenž vjel do Prahy (původně) jako druhý. Jeho věžové číslo bylo 23.

Tank na Smíchově s věžovým číslem 23 byl (alespoň tedy pro mne) tím, co nyní tak plamenně obhajují všichni v Koněvovi. Byl pro mne symbolem vítězství. Symbolem osvobození Prahy Rudou armádou. 

Pomníky jsou pouhým symbolem nějaké události. Proto jsem nikdy nechápal, proč byl propagandisticky zneužíván fakt, že tank na Smíchově není přesně tím typem tanku, který v roce 1945 Prahou projel. Není to podstatné. Stejně tak, jako není podstatné, že palcát v rukou Jana Žižky na Vítkově není tím palcátem, kterým kdysi mával skutečný Jan Žižka a ani kopí sochy sv. Jiří na Hradčanském náměstí nebude pravé… I kdyby na smíchovském podstavci byl tank třeba plastový, plnil by přece stejný účel - pokud by na něm byla bílá třiadvacítka. 

Stejně tak jsem ale nechápal vandalské natírání smíchovského tanku růžovou barvou a už vůbec ne jeho odstranění… protože smíchovský tank nebyl instalován v roce 1980 - tak jako pomník Koněva - ale v červenci 1945. Kdyby někdo smíchovský tank natřel na růžovo v roce 1968, to bych pochopit dokázal. Udělat ale něco takového v roce 1991, je ubohé, trapné a zbabělé…

O stejné ubohosti (tentokrát ale už nejenom "natěračů"), svědčí ovšem i definitivní zrušení památníku sovětských tankistů a posměšné vystavování růžového tanku ve vojenském muzeu v Lešanech...