Chtěl bych říct, že jsem hrdý na to, jakým způsobem se celá naše země a její občané s touto situací dosud vyrovnávají.
Globální epidemie koronaviru, která nás uvěznila v našich domovech a nikdo z nás zatím neví na jak dlouho, již začala významně ovlivňovat náš způsob života a jeho priority, přeměňovat podobu našich vztahů k vnějšímu světu a dokonce k sobě navzájem.
Chtěl bych říct, že jsem hrdý na to, jakým způsobem se celá naše země a její občané s touto situací dosud vyrovnávají. Určitě by bylo o čem polemizovat, ať už z politického či jiného hlediska. Je ale třeba konstatovat, že opatření, která u nás byla přijata až překvapivě brzo, byla vzápětí z velké části přijata i v dalších zemích, včetně západoevropských.
Mám důvěru v naše zdravotnictví a věřím, že vláda ve spolupráci s odborníky bude i nadále přijímat rozumná potřebná opatření. Například ve Francii obyvatelé skoro nemohou vyjít ven, musí si při každém pohybu mimo domov vyplnit čestné prohlášení, v ulicích a na silnicích je kontroluje na 100 tisíc policistů, a přitom tam dosud ani policisté či mnozí zdravotníci, natož běžní obyvatelé, nejsou vybaveni žádnými rouškami a speciální materiál chybí snad ještě víc než u nás.
Také mohu ve srovnání s jinými evropskými zeměmi konstatovat, že i média jednají většinou s rozumem, nepřehánějí to s dramatickými titulky a například při informování o prvních úmrtích neopomínají podotknout, že první mrtví měli i jiné vážné nemoci, což samozřejmě neznamená, že jejich úmrtí související s koronavirem není smutné a vážné. Stejně tak není od věci připomenout, že tato pandemie zdaleka není první, s níž se lidstvo setkává, a to i v tomto století, nejen kdysi ve středověku.
Věřím tedy, že pochopitelně rozbouřené emoce nepřevládnou nad rozumným a osvíceným úsudkem. Zaváděná a v současné době správně implementovaná opatření, nesmí mít trvalý dopad na některé naše vnější vztahy, a to zvlášť vztahy obchodní. Představa, že omezení pohybu osob nebude mít za následek snížení ekonomické aktivity, a tedy i naší prosperity, je zcela naivní. Stejně tak je naivní představa, že když se sem nebudou jezdit žádní „cizáci“, tak tím něčemu prospějeme. Akorát definitivně potopíme naši turistiku a s ní související statisíce pracovních míst, které domácí turistika prostě neuživí.
Nemysleme si, že aktuálně velmi populární volání po úplném zákazu ubytovacích platforem zachrání pražskou bytovou situaci a náhle se obyčejný občan bude moci ubytovat na Staroměstském náměstí. Také si nemysleme, že zejména mladá generace se ochotně vzdá možnosti cestovat. Rád bych apeloval na zdravý úsudek všech. Podporujme společně opravdu účinná řešení.
