Zázraky z cizího břicha V. Tohle nedám....nebo jo?

Moje děti mi rády dělají kafe. Chytře jsem je to naučila hned po tom, co se naučily chodit a unesly konvici s vodou. Přišlo mi to jako základní dovednost. Dnes mi syn taky dělal kávu. Jako vždy naplnil hrnek až po okraj, cmrndal, takže ho zabalil do utěrky, aby mi kávu donesl bez úhony nahoru do patra. Jedna utěrka dožila v kuchyni, další padla na schodech a poslední žila až do předávky u mého PC. Jedno kafe = vytření celého domu a pračka utěrek na vyvářku. Tomu bude konec....

 MOJE HOLČIČKY budou nejen krásné, ale taky šikovné. Jsem emancipovaná žena, klidně nechám Pejska nakupovat, přišít knoflík, uvařit…, ale uhlí skládat nebudu a na dřevo ať jezdí taky sám. A navíc, nevím jak kdo z vás, ale my holky jsme prostě od pravěku stavěné na přikládání na oheň a chlapi na lov. Tak ať loví, ne?                                                                                                                                                              

Moje holčičky budou zdobit- Když Pes kývnul na telefonát z ministerstva, odkud nás informovali, že namísto jedné, mají pro nás holubičky hned tři, měli jsme ještě měsíc na to, abychom se připravili na první návštěvu. Holky byly v lázních a vracely se za měsíc. Na fotkách vypadaly nádherně, tři treperendy.       

No jo, ale kam je dáme? Jedna malá koje, tam se vejde akorát palanda pro tři (nahoře jedna a dole dvě) a stoleček. Pro mě se stal aktualitou pokojíček pro panenky a anketa, s čím si vlastně dnešní holky hrajou, co frčí... Pes dostal za úkol ukrojit kus z našeho podkrovního obýváku a udělat mini herničku. OSB desky posloužily na stěny a já dělala to, co vždy: podrž, přidrž, stůj s tím rovně, panebože, říkám rovně!                                                                                                                                                     

Minihernička hotová, troje povlečení s vílami objednané, domeček pro panenky vyroben. Měsíc odplul a my jeli na první návštěvu. Jak jinak - na motorce. Pravda, není to úplně standartní, ale zase odpadly dohady o tom, co zase na sebe nalepil za oblečky. Přifrčeli jsme do Klokanu, přivítali nás pěkně a odvedli na hřiště.                                                                                                                                                          

Už z dálky jsem viděla děvčátko, které jezdilo na odstrkovadle a další dvě, které se plácaly na trampolíně. Sedli jsme si a okolo mě prosvištěla tři malá tornáda a hup - už všechny visely na Pejskovi. Přisály se mu na klín, jedna mu visela na vousech a třetí se obmotala okolo nohy. Já nic. Naprosto vzduch. Vytáhla jsem panenky a když mi je vyškubly z ruky, zahrabaly je do písku a zase se nalepily na Psa. Byla jsem v šoku.                                                                                                                                                            

Tohle jsem nečekala, Mauglí byl moje dvojče, můj stín. Tety z Klokanu nám vysvětlily, že se holčičky s chlapama moc nepotkávají, ve školce učitelky, v Klokanu tety a prostě všude jenom ženský, takže chlap je vzácnost.  A bylo to. Jakmile se o Psa zajímá ženská, nebo jenom "násada" na něžné pohlaví, je ztracen.                                                                                                                                                      

Tiše jsem si mnula ruce, holky jsou naše. Potom nám paní ředitelka popsala jak se to s holkama má, jaké jsou diagnózy, prognózy atd.                                                                                                                   

Neviděla jsem, neslyšela..... Hned jsme si domluvili příští návštěvu s tím, si půjčíme holky domů, ale Klokánkovská praxe byla jiná než v DD s Mauglím a chtěli, abychom tam na víkend přijeli, přespali a viděli, jak se děvčata chovají. No, nadšení jsme nebyli, ale za čtrnáct dní jsme sbalili junora, Mauglího a vyrazili do Klokanu.                                                                                                                                             

Holky byly jak urvané z řetězu (tehdy jsem bláhově myslela, že se předvádějí) celý víkend lítaly, ječely, skákaly, padaly... Taky měly na noc plíny a nejmenší i venku přes den. Taky řeč, byla dost katastrofa, rozuměli jsme pouze jedné ze tří. Dámičky měly nelehký start do života a přestože v Klokanu dělali co mohli, tak to bylo znát, bylo nemožné dohnat chybějící.                                                                                

Holky jedly jenom lžící, poděkovat a poprosit uměly sporadicky a do toho plíny a usínání - sebevražda. Když jsme si je po třech vysilujících návštěvách přivezli nastálo domu, byl už listopad. Pejsek se začal zdržovat v práci dlouho do večera, mladej byl na prášky a Mauglí neopouštěl svůj pokojík.            

Z miniherničky se stalo i spaní pro jednu z princezen, protože pouze v separaci bylo možné je uspat. I tak řádily ještě v deset večer....a já začala mít pocit, že tohle prostě nedám. Mezitím jsme finančně krváceli. Odmítli jsme totiž holky přijmout na dlouhodobou návštěvu a OSPOD ( odbor sociálně právní ochrana dětí)  se nám odměnil špatně napsaným " Rozhodnutím " o předpěstounce. Sice to trvalo necelé dva měsíce, ale vybavit tři děti a ještě před vánocemi, to se podobalo finanční krizi na Wall Street.            

Naštěstí nám přátelé darovali oblečení, hračky, krásnou kuchyňku a mini oblečky na panny a já objevila webové stránky se sekáčovými kostýmy, kde měli princeznovské šaty a blyštivé sukně. Panenky, korále, korunky a milion dalších blbostí jsem nakoupila u vietnamských obchodníků za pár kaček. Mauglí s bráchou měli představu o dárkách jasnou a tak jsme to nakonec dali dohromady.                                            

Peníze přišly těsně před Vánocemi, takže byl i ten řízek se salátem zamíchaným v dětské vaničce. Holky ale na tempu neubraly a naše síly pomalu docházely. Domem se neustále ozýval dusot stáda slonů, řev dětí, řev můj, brečení, ječení, pištění..... ...nejhorší bylo, že holky nereagovaly na žádný povel, zákaz, příkaz, domluvu. Byla jsem tak unavená, vyčerpaná a naštvaná sama na sebe, že jsem šla do tří dětí najednou.                                                                                                                                                 

Pejskovi jsem nic říkat nemusela. Viděl to a vzal situaci do svých rukou. Když zařval, tak se otřásl barák. Pod jeho vedením holky zalezly do peřin a ani nemukly a za to ho mohly česat, ležet s ním u televize a drbat záda. S obdivem jsem přihlížela proměně, sice pomalé, ale viditelné......

Pokračování Zázraků v " knížce ", která vyjde na podzim pod názvem : Jak jsme k dětem zadarmo přišli aneb Zázraky a Andělé