Opravdu je to v jeho zájmu?

Tento příběh ke mně přišel sám, ale jeho aktéry znám a pláču bezmocí nad šíleným světem, nad tupě vykonávanými zákony, nad nevidomým maličkým uzlíčkem, který mohl vidět celý svět...

Jsem máma a taky jsem pěstounka.

Jsem moc ráda, že jsem dostala možnost a důvěru být mámou i pěstounskou mámou.

Jedna z věcí, kterou nám na přípravě žadatelů o pěstounskou péči kladli na srdce jako prioritu, bylo setkávání se s biologickou rodinou nám svěřeného dítěte.

Kontakt s vlastní krví, s pravou mámou a tátou. Veledůležité.

Já to chápu.

Dítě někdo zplodil, porodil, někam patřilo. Nejde to vymazat a ani by to nebylo dobré pro dítě.

Jasně, nejsem nelida, však setkání s matkou či otcem dítěte není nic, co bych nezvládla, však to do nás na školení hustili ve velkém.

 Biologická rodina nade vše, lidé jako jiní, jen prostě měli problém. Snažím se přesvědčit sama sebe a daří se. Alespoň si to myslím.

A pak pohádka o nešťastné chudince mamince, která neměla šanci, měla problém atd.a o chápavé pěstounské mámě, končí.

Realita:

Přivezli jsem si děťátko. Odrostlé batolátko, které nám bylo svěřeno.

Prcek, který měl dávno běhat po hřišti, jezdit na tříkolce, učit se barvy. Jenže ta MOJE malá láska nikdy barvy neuvidí, ani stromy ani slunce.

Neuvidí ani mě.

Nikdy samo bez pomoci nepojede na tříkolce na hřiště, nenamaluje obrázky, nebude se smát, když bude na nebi po dešti duha.

MÉ DÍTĚ JE SLEPÉ.

Zatím se učí jaké to je, dát si bonbon do pusy, nemít v gatích plíny a hlavně mít MÁMU. Učí se lásce nepoznané, lásce bez výhrad.

Učí a zvyká si být milováno ať už je jakékoli.

A dál:

Sedím v malé místnosti a koukám, jak si hraje.

Ráda bych si stěžovala na osud, na nešťastnou náhodu, na přírodu, která tomu malému nastavila pravidla.

Jenže to nejde.

Viník všeho je tu s námi a já se musím chovat podle pravidel.

Dívám se na ženu, která dala život MÉMU dítěti, která se o něj starala tak, že už nikdy neuvidí, nikdy nebude zdravé.

Hraje si s dítětem, které týrala, přestože ho měla bránit, když ho týral i jeho otec.

Poslouchám od ní rady, co bych měla dělat a co by bylo pro její dítko nejlepší.

Informuji jí o tom, co dítě umí, kterého z pěti odborných lékařů jsme navštívili a které by nepotřebovalo, kdyby se ona chovala jako matka.

Musím ji informovat, musím udržovat vztah mezi matkou a dítětem. Na to je zákon a já jsem jen pěstounskou mámou.

Miluji MOJE dítě, ač jsem jej neporodila a chtěla bych ho chránit před vším zlem. Před lidmi, jako je žena v místnosti.

Jenže nesmím.

Pouze se starám, starám se ve dne , starám se v noci, když má noční můry. Co se mu zdá nevím, neumí to říct.

Hodina a půl kontaktu je za námi.

Žena se zvedá, s pozdravem odchází.

"Tak zase za měsíc."

A já jsem pyšná, jsem pyšná na sebe, jsem pyšná na dítě.

Zvládli jsme to. Je to přece v jeho zájmu, nebo není ?