Na naší krušnohorské samotě mrzne a já v rukou zahřívám nálepku na sklo našeho auta: "JSEM PĚSTOUN - JAKÁ JE TVÁ SUPERSCHOPNOST?"
Nalepím samolepku na bok našeho retro vozu a mažu domů.
Kouknu na zprávy, zavolám dědovi, zapnu pračku, ještě vyndat maso na zítřejší oběd.
Skočím do sprchy a zase studená voda. To fakt musí vždycky vyplácat celej bojler?
Ledová sprcha mne probudila k životu. Tak honem ještě složit prádlo, vyhodit metr papíru, ve kterým se choulí kolečko salámu z lednice, nakrmit kočku (ta mrcha prostě bude žrát jen ty nejluxusnější kapsičky, čímž se stává nejdražší kočkou v EU), zalít kytky a schovat čokoládovou polevu, aby přes noc "nevyprchala."
Je deset večer.
Obcházím pokoje jestli už všichni spí. Pět dětí, které se nám nenarodily a přesto jsou naše.
Jo, vím, puberťáky NE-LÍ-BAT!
Z pěti postelí svítí jen jedna WIFI. To je úspěch. Stejně ráno budou jako zombíci. Nejdřív kluci, ti jsou úsporní. Vyloví z lednice jogurt, nezdržují se na WC a bundy si oblékají za pochodu na bus. Holky, o hodinu později, krášlí své obličeje a kadeře a čas zabere i výběr nejméně odpudivého oblečení.
Čepici? Trapný!
Tak hlavně, že mají kožíšky. Venku je 20cm sněhu a pořád poletuje.
Jednu slečnu vracím, má na nohou tenisky.
Jasně, že vím, že... zimní boty v prosinci jsou hnus, ale nedá se nic dělat. Zničila jsem jí život už v půl sedmé ráno.
Bere si zateplené botky a nasupeně vyráží k zastávce.Mají to jeden a půl kiláku.Stavím vodu na kafe.Pche, prý SUPERSCHOPNOST.
Letos byl divný rok.
Ani jsme se moc nesmáli a taky jsme se s Ozákem dost hádali.
Nějak na nás dolehly všechny ty starosti, povinnosti, uzavírky všeho, covid a distanční výuka, to bylo maso.. Prostě jsme si lezli děsně na nervy.
Máme se ještě vůbec rádi?
Možná ta oříšková čokoláda na Mikuláše a gumoví hadi, že to je jen ze zvyku.
A možná taky ne, ale sakra, to si nepamatuje, že gumový hady nemám ráda?
Jsem káča.
Nepamatuje.
Stejně jako si nepamatuje, kdy jsme se vzali a jak se píše mé jméno za svobodna.
Jsme spolu 23 let.
Ty hnusný pendreky koupil i dětem.
Asi se ještě máme rádi, no.
O víkendu vytáhneme stromeček a pracně narovnáme zmuchlané ozdoby, papírové andělíčky a bez ohledu na letošní trendy to všechno navěsíme na vánoční strom.
A stokrát se pohádáme o blbosti a zase dostanu sladký hady.
Opět obcházím pokoje. Panebože, u těch kluků to vážně smrdí. Vzpomínám jak byli malí.Přišli k nám trdýlka, bylo jim okolo čtyř let, jen jednomu bylo třináct. A jsou z nich téměř dospělí lidé.A vedou si dobře. Moc dobře.Dokázali to. Dokázali jsme to.My všichni.Postavili jsme do života uzlíky s minulostí, o které vědět snad ani nic nechceš.
Ančovička sedí na posteli a bulí.
- Co se stalo?
- Byla jsem na Marťana vošklivá a on mi to neodpustí.
- Ale odpustí, neboj.
- A co můj klíček, bude fungovat?
- Jakej klíček, Ani?
- No ten neviditelnej, co máme všichni na krku a všechno spraví.
- Aha, tak klíček...
- A funguje na všechny?
- Jo, funguje na Mauglího, Rozinu i Verun.
- Tak vidíš, když platí na všechny, tak i na Marťana.
Takže, vážení, takhle to totiž je:Každej z nás má neviditelnej klíček k srdcím těch druhých. Stačí se přiblížit a srdce se odemknou.Ančovička to musí vědět.
Proto, ať je ten rok 2022 lepší, než ten letošní.
Ať jsme všichni zdraví.
Ať stane se to, co má se stát.
Ať nikdy neztratíme svůj klíček pochopení, lásky a něhy.
Vaše Madla
P.S.Ta nová partička dětí, ta nebeská trojka, ty tři trdýlka, zázraky z cizího břicha, které mají přijít do naší rodiny, ti na svůj srdeční klíček snad nebudou čekat dlouho.Tak vítejte, Rychlá roto!P.F. 2022
