Jsem pěstoun a jsem na to hrdá!

Teď, zrovna dnes jsem někde četla, že mnoho lidí se stává převozníkem od smutku ke štěstí od jednoho vztahu k druhému a mne hned napadla paralela s pěstounkou péčí. Ano, jsem pěstoun.

Teď, zrovna dnes jsem někde četla, že mnoho lidí se stává převozníkem od smutku ke štěstí od jednoho vztahu k druhému a mne hned napadla paralela s pěstounkou péčí, protože pěstoun je také převozníkem, někým, kdo přeplouvá od jednoho břehu k druhému a sám nevystupuje z lodi. Od neštěstí ke štěstí, od bolesti k jistotám, od facky k pohlazení...

Plavba je dlouhá, často letitá a jak dlouho sedí převozník se svým pasažerem v lodi, čím více se blíží k druhému břehu, tím víc je slyšet hudbu, protože hudba je slyšet, není vidět a cítíme jí pouze svým srdcem.
Hudba vážná, přecházející do širokých harmonií, které hladí a laskají, rozechvívají a často nechají vytrysknout slzy, aniž bychom věděli, proč se nám to vlastně děje...

A tak jako převozníci převážíme naše "cizí" děti z břehu na břeh za pomoci hudby, která uzdravuje, čistí a naplňuje štěstím duše nejen dětí, které vezeme s láskou a trpělivostí, na druhý břeh.
Okolo nás plave ubližování, rány, facky, týrání, hlad a špína, hrubost nebo pouhý nezájem a netečnost. Objevují se všechny odpadky vzpomínek dětí a my jen zaboříme pádlo hlouběji a s větší razancí.

Dostáváme se do vírů a nástrah a pastí, plujeme vodopády a proplouváme nebezpečné jezy, ale plujeme dál a hudba v nás hraje tiše a hlasitě, křičí a břinká a nebo hladí a je líná jako hladina převozníkova.
Někdy převozník už nemůže, nemá sílu plout dál a protější břeh je tak daleko...

A stát se může i to, že se loďka převrhne a my jentaktak doplaveme ke kraji, kde si už jen hojíme rány na duši. Nikdo nemá recept na štěstí a dokonalost a ne vždycky se všechno povede.

Čas od vyplutí k cíli není měřen časem, jen hudbou v nás.
Kymácíme se v bouřích a umíráme v beznaději. Vlnky okolo nás si hrají svou serenádu nebo divoký čardáš, stejně, jako brnkají city v nás a našich přijatých dětech.

A když už vidíme protější břeh, nejraději bychom vypluli zpátky, protože ta cesta utekla tak rychle a voda se nám najednou zdá hladká a klidná jako zrcadlo. Vidíme v ní odraz naší plavby, našeho snažení.
Z uzlíčků bolavých jsou dospělí, odvážní lidé, kteří se nebojí vykročit a uspět. Snad. A můžeme jen držet palce.

A možná, možná nás zase na břehu smutku někdo čeká, kdo potřebuje náš přívoz a my, pěstouni, znovu plujeme dál, dokud nám síly stačí.

A pokud chcete vědět jaké to je být pěstounem, o pěstounské péči bez růžových brýlí i o andělech s přistřiženými křídly a z cizího břicha, tak zde: http://obchod.krausovi13.cz/26-knihy