Posledních několik let vidíme v přímém přenosu, jak destruktivní dokáže být státní podnik. Tentokrát s názvem Lesy České republiky. Pozorujeme rozrůstající se holiny zdrancované těžební technikou na místech, kde dříve býval les.
Sledujeme padající cenu dřeva na historické dno. Ano, může za to kůrovec. Ale všechno se na brouka svést nedá: Lesy ČR nejdřív nedělaly vůbec nic a později nedělaly dost, aby katastrofě zabránily. Výsledek? Obrovská ztráta pro českou krajinu, v níž má les nezastupitelnou tradiční roli; a také obrovské mrhání zdroji.
Lesy ČR, vlastník téměř poloviny všech českých lesů, přinášel před kůrovcovou krizí do rozpočtu mezi třemi a pěti miliardami korun ročně. Po prudkém propadu ceny dřeva v důsledku kůrovcové kalamity se podnik loni ocitl ve ztrátě 800 milionů korun, a to i přes rekordní těžbu. A jízda po šikmé ploše pokračuje: letos se bude těžit ještě víc než loni a ztráta se odhaduje na 1,9 miliary korun!!! Samozřejmě, že státnímu podniku bude chybět obrovská suma na nutnou péči o zdecimovanou lesní půdu. A ano, zaplatíme to my všichni z vlastní kapsy.
Kůrovec je obrovský problém, související s narůstajícím suchem. Ale daleko míň škody napáchal tam, kde nezanikl vztah majitele k jeho lesu a kde majitel stále ještě cítí odpovědnost za svůj kus země. V Rakousku jsou tři čtvrtiny lesů v soukromém vlastnictví. A Rakousko nemá s kůrovcem zdaleka takový problém, jako Česká republika. Nejpostiženější rakouské lesy jsou na hranicích s Českem a není to náhoda. Rakouští majitelé lesů se o svůj zdroj živobytí na rozdíl od českého státního podniku skutečně starají. Není výjimkou, že vědí o každém stromě, který v lese mají. A dřevo napadené kůrovcem vyčistí do poslední větvičky.
Česká inspekce životního prostředí už před dvěma lety konstatovala, že Lesy ČR přispěly svým ledabylým a totálně nekoncepčním postupem k šíření kůrovce. Před pár dny zase Nejvyšší kontrolní úřad zveřejnil závěr, že Lesy České republiky reagovaly na kůrovcovou kalamitu příliš pomalu. Přestože bylo minimálně od roku 2016 jasné, jak je situace vážná, první snaha o systémové řešení přišla až o tři roky později. A vlastně se není čemu divit: drtivou část těžby dřeva, i toho kůrovcového, provádějí ve státních lesích externí firmy. Zajímá je suma, kterou jim státní podnik garantuje po smlouvně určenou dobu. Nezajímá je, jak se bude lesu dařit, jestli bude za pět let existovat a jestli si na sebe vydělá. A nikdo na ně nedohlíží, protože řemeslo hajného je téměř mrtvé.
Současná krize je příležitostí ke změně nemocného a ze samé podstaty nefunkčního systému péče o české lesy. Chce to poctivý politický přístup bez střetu zájmů a také větší zájem veřejnosti. Někdy mi přijde, že jsme schopni vyjít do ulic kvůli brazilským pralesům, ale smrčiny za městem necháváme padnout bez pokřiku. Přitom ten šlendrián řve. Řve jak na lesy.
