Slavia v osmifinále MOL Cupu nakonec fotbalisty Hradce Králové udolala 2:0, ale opět předvedla, jak strašně neefektivní je její hra, kolik toho musí její hráči naběhat, kolik přihrávek vyprodukují – a nic nevede ke kýženému gólu.
Slávisté vyhráli na trávníku nového hradeckého stadionu v závěru prodloužení díky rozšlapanému bahnu před brankou domácího mužstva: po hlavičce Wallema způsobila oranice míči menší odskok, než předpokládal do prázdna padající - do té doby výborný - brankář Zadražil, a tak mu podklouzl pod tělem. Běžela 109. minuta a sešívaní si hluboce oddychli, že odvrátili penaltový rozstřel, který je vždycky ošidný. Druhý gól dal van Buren do prázdné branky, protože hradecký gólman se nestačil vrátit ze zoufalého výletu k nevyvedené standardce před slávistickou brankou.
Dávno mohlo být rozhodnuto, kdyby zejména Jurečka a Chytil nezahodili obrovské gólové šance, což se hlavně u Jurečky velmi často opakuje. Je pohyblivý, s míčem si jako jeden z mála rozumí, ale když má vstřelit gól, probudí v nás vzpomínku na spalovače Stanislava Tecla. V mé knize Sparta – Slavia, rivalové navěky, která vyšla právě před několika dny, jsem Jurečkův závěr minulé ligové sezony popsal následovně: „Slavia v Edenu drtila Slovácko čtyřmi góly jeho bývalého hráče Václava Jurečky, který v pěti utkáních nadstavby dosáhl 12 branek a s celkovým počtem 20 přesných tref získal titul krále ligových střelců.“ Jak Jurečkovi v závěru minulé sezony spadlo do branky skoro všechno, do čeho kopnul, momentálně se děje pravý opak.
Paradoxní je, že nikdy v éře trenéra Trpišovského neměla Slavia tolik koncových útočníků jako dnes (Jurečka, Chytil, Tijani, van Buren, Schranz), ale výsledkem je spíš opačný trend, míň vstřelených branek. Urostlý Tijani začal nadějně, ale po několika zápasech se vytratil ze sestavy, protože je dobrý při vysokých míčích, ale není do kombinace. Van Buren je pracovitý a pohyblivý, ale do „zabijáka“ má svým způsobem hry hodně daleko. Schranze po předloňském příchodu z Jablonce trenér Trpišovský předělal na krajního hráče a v poslední době hraje málo. Zatímco v Jablonci vstřelil za jednu sezonu 13 gólů, ve Slavii za dvě a půl sezony pouze 16. Ve výčtu zbývají Jurečka a Chytil. O prvním už byla řeč, Chytil hraje líp zády k brance než při zakončení čelem k brankáři. Potřebují útočníci víc důvěry a trpělivosti a míň šachování se sestavou? Potvrzuje se, že široký hráčský kádr a neustálé změny nemusí být vždy ku prospěchu věci.
V nepříliš dávné době, kdy sešívaní soupeře v české lize válcovali, těžili ve značné míře z gólů středových hráčů. Ti současní přispívají ke střelecké mizérii, protože se do brankových šancí tak často nedostávají a střelba zdálky je jim jaksi cizí. Hra středové řady a celkový způsob hry, to je varovný vykřičník. Když na jaře přišel do Edenu Zafeiris, který měl nahradit Stanciua, zpočátku působil jako zjevení, jako fotbalista, který se v české lize ocitl omylem, původně mířil do bundesligy, ale spletl si letadlo. Jenomže měsíc se sešel s měsícem a Zafeirise je sotva polovina. Trenér Trpišovský ho nepochopitelně stáhl hlouběji do pole vedle Oscara, a tím ho zbavil jeho největší zbraně, originálního řešení předfinálních situací a přímého ohrožení soupeřovy svatyně. Není to žádný běžec a už vůbec ne sprintér, z hloubky pole se snaží zakládat akce, ale někdy vodí míč příliš dlouho a soupeřova obrana se zatím stačí zformovat. Když jsme u Oscara, často médii velice opěvovaného, neodpustím si napsat, že má sice mimořádné čtení hry a odebírání míče soupeři, ale neumí přesně přihrát dopředu, leda tak zpátky brankáři, a nepřesnou přihrávkou často ztrácí míč.
Slavii evidentně chybí špílmachr, dirigent hry. A tak skoro všechno leží na Ševčíkovi, ale to je naopak spíš běžec než stratég s překvapivým řešením situací, navíc je náchylný na zranění, takže často zůstává mimo hřiště. Provod, který se po dlouhé absenci kvůli zranění pozvolna vrací do tempa, se jako jediný snaží v rychlosti obejít protihráče, ale je příliš závislý jen na své levačce. Co z toho vyplývá?
Červenobílí hrají pomalu, komplikovaně, příliš do strany, nenacházejí překvapivá řešení, a proto narážejí do protivníkovy obrany jako do zdi. Paradoxně se jim hraje líp v evropských soutěžích, kde je soupeři tolik neznají, zato v české lize je mají všichni přečtené, a pokud s nimi vydrží běhat, mají šanci uhrát aspoň bod. Sparta naopak předvádí spíše silový fotbal, přímočarý, jednodušší a účelnější, těží z dirigentských schopností Kairinena, ojedinělých křídel Birmančeviće a především střelecky mimořádně disponovaného Haraslína. Pokud Slavia nezmění způsob hry, hrozí jí, že už třetí rok v nepřerušené řadě se bude dívat ligovému mistrovi na záda.
