Italové jsou po zásluze fotbalovými mistry Evropy. Angličané se velkého triumfu zase nedočkali; čekají na něj od roku 1966, kdy se stali mistry světa.
Celá Itálie prožila z neděle na pondělí velký karneval, ačkoli bombastická oslava se připravovala v Londýně. Italským fotbalistům, kteří po remíze 1:1 vyhráli na penalty 3:2, mistrovský titul přeju, protože po celou dobu šampionátu hráli nejsympatičtější fotbal. Zatímco v minulosti měli svou hru založenou na defenzivě, tentokrát předváděli, spolu se Španěly a Dány, nejútočnější hru. Jak je to možné, to je tajemství jejich trenéra Manciniho. Velikost jeho fotbalového myšlení a odvaha budou teprve doceněny. Kdyby totiž jeho tým neuspěl, snesla by se na něj kritika, že se nedržel osvědčených italských metod...
Jsem rád, že nevyhráli Angličané, třebaže dali vedoucí gól už ve druhé minutě finále. To, co předváděli ve druhém poločase zápasu s Českem a co zopakovali teď ve finále, nebylo hodno jejich pověsti. Češi je za to nepotrestali, mnohem kvalitnější Italové naopak ano – vyrovnali a vynutili si prodloužení a následný penaltový rozstřel. Titul bych Albionu nepřál i kvůli herecké etudě Sterlinga, nafilmovaném faulu v semifinále před brankou Dánů. Ale bez ohledu na mé přání mistry být mohli, kdyby zbaběle nezalezli do obrany a kdyby jejich kouč Southgate nezvolil špatné střelce rozhodujících penalt. Je možné, že mladíci Rashford (23 let), Sancho (21) a Saka (19) je na tréninku kopali dobře, jak uvedl jejich kouč, ale trénink a finále Eura, to jsou z hlediska psychického tlaku dvě naprosto rozdílné veličiny. Navíc Rashford a Sancho vlezli na hřiště až na konci prodloužení, šli tedy k exekuci, aniž by si předtím pořádně kopli do míče. Jako by nebylo málo, co si Southgate zavařil v semifinále Eura 1996, kdy jako hráč stejným způsobem a na stejném Wembley (jen ve starší podobě) selhal proti Němcům. Myslím, že slovo penalta mu bude odporné až do konce života.
Angličané nevyužili protekce, kterou jim při šampionátu rozcouraném po 11 zemích poskytla UEFA tím, že šest ze sedmi utkání mohli sehrát v Londýně. Samozřejmě, kdyby se celý šampionát konal v Anglii, bylo by to něco jiného, ale takhle vypadal ujetě celý ten model, který vznikl za panování Michela Platiniho. Nevyhovoval především hráčům, kteří, s výjimkou Angličanů, poztráceli mnoho sil dlouhým cestováním. Český tým patřil mezi ty nejpostiženější, protože musel letěl až do Baku. Byl to zkrátka veliký organizační omyl. Současný šéf UEFA Aleksander Čeferin slíbil, že se už nebude opakovat.
Co říci o herní úrovni šampionátu? I když jsme viděli řadu pohledných zápasů, zůstala podle očekávání poplatná současné módě: přehnaná opatrnost při zakládání útočných akcí, pramenící z obav ze ztráty míče, nudné a primitivní posunování míče na vlastní půlce hřiště, minimum překvapivých průnikových přihrávek, málo střelby ze střední vzdálenosti... Naproti tomu zaznamenáváme lepšící se techniku hráčů při ovládání míče a sílící fyzickou kondici. Někdy jde ovšem to nekonečné běhání na úkor atraktivity hry. Úroveň šampionátu poškodila brzká vyřazení Francie, Portugalska, Belgie, Nizozemska a Chorvatska, vesměs týmů s útočným pojetím, naopak příjemně překvapily Dánsko, Švýcarsko a koneckonců i Česko, nezklamalo Španělsko, které hrálo s omlazeným mužstvem.
Potěšily mě výkony sudích, kteří se drželi stejného metru – zbytečně nekouskovat hru. Velmi citlivě do zápasů zasahovali videorozhodčí, kteří dokázali, že VAR je velký pomocník při ochraně regulérnosti. S jednou výjimkou, kdy při už vzpomínaném akrobatickém pádu Sterlinga nedokázali opravit penaltový verdikt rozhodčího Makkelieho, a tak poškodili Dány. Současně mě v tu chvíli utvrdili v přesvědčení, že i při sebelepší technice zůstává při rozhodování veledůležitý lidský faktor.
