V poslední době přibývá zejména ve virtuálním prostředí mnoho pozoruhodných postřehů o tom, jací jsou Češi přinejmenším omezení burani. Sobečtí burani zavrtaní do svých malicherných problémů,
kteří nedokáží pohlédnout dál než za (beztak děravý) plot svých obydlí.
Vyrojilo se hodně myslitelů, kteří hloubají o tom, proč se jejich soukmenovci chovají tak nenávistně až hystericky v otázce přijímání uprchlíků či kvót k jejich přerozdělování. Současnou migrační situaci pak mnozí z nich považují jako pomyslné zrcadlo, které nastavilo nelichotivý obrázek naší prý tolik xenofobní společnosti. Často mám pocit, že snad byla na internetu vyhlášena soutěž, kdo si víc přihřeje polívečku na vlastním národě a jeho obyvatelích, kdo je dokáže víc shodit, urazit či zesměšnit.
Byť na programu posledních měsíců rozhodně není vypracování aktuální sociální studie o stavu české společnosti a její mentality, ale otázka budoucnosti Evropy ve všech jejích aspektech, řada lidí se chová, jako by tomu bylo právě naopak. Bohužel mnoho z těch, kteří mají v této době potřebu rozebírat postoje svých spoluobčanů v souvislosti s imigrační situací a dávat jim mnohdy nelichotivé nálepky, vypadají, jako by je snad stihla oikofobie. Až našinec začíná nabývat dojmu, že oikofobie je in. Oikofobie - záporné životní pocity, strach, odpor až averze a nenávist vůči vlastnímu domovu, vlasti, národní kultuře a duchovnímu dědictví vlastní společnosti. Zdroj: http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/oikofobie
Chcete-li být rovněž "in" (a možná i tak trochu "free"), zkuste na sobě zapracovat. Nejlépe je zřejmě začít pochybovat o tom, jestli my Češi jsme vůbec národ. Na nedávné brněnské akci multikulturalistů "Brno blokuje" jsme mohli zaregistrovat transparent "Nikdy jsme nebyli národ". Byť netuším, jestli to měla být recese, metafora nebo názor, lze zhodnotit, že tato slova můžeme použít jako pomyslný odrazový můstek za naší metou, jak se stát dobrým oikofobem. Žehrání na skutečnost, že jsme se nenarodili v nějaké známější nebo významnější zemi, nejlépe mimo území východní Evropy, se zdá být rovněž dobrou pomůckou pro ztotožnění se s výše citovaným heslem.
Nedávno jsem četla zamyšlení nad našimi obavami z imigrace, ve kterém se autorka pozastavovala nad tím, že se bojíme o zničení našich hodnot a nastavení nových, přičemž ani sami údajně nevíme, o jaké hodnoty se vlastně jedná. Stejně tak prý sami pořádně neznáme naše dějiny a zeměpisné reálie a místo toho, abychom o krásách naší vlasti poučovali naše děti, tak je vozíme po světě. Rovněž se nám prý nelíbí postavení žen v islámu a nadřazenost mužů, sami ale žijeme tak, že mnoho dětí vyrůstá v rozpadlých rodinách.
Na co snad měla tato srovnání poukázat? Možná na to, že pokud chcete vyslovit svůj názor k tématu imigrace a jejích důsledcích, měli byste si zamést před svým vlastním prahem. (Je to ale opravdu v tomto případě nutné?) Nicméně v kontextu citovaných srovnání lze taková vyjádření vnímat jako rádoby sofistikovaný rozbor toho, co jsme vlastně my Češi vůbec zač. Zjistíte-li, že uvažujete v těchto souvislostech, jste na dobré cestě k dalšímu levelu oikofobie.
Tato úvodní kapitola byla věnována uvedení do problematiky oikofobie. Kladla si za cíl představit tuto fóbii těm, kteří o její existenci dosud neměli tušení a případným zájemcům, kteří cítí, že by chtěli být in (cool či free) chtěla zprostředkovat jednu z možných cest, jak se s oikofobií co nejdříve spřátelit. Další tipy a postřehy nechávám na příště.
