„No ty máš ale šlehu!“ ohodnotila moje nové brýle sestra tehdy právě školou povinná poté, co jsem si je odvážila nasadit alespoň doma. Den předtím mi omylem rozšlápla moje staré brýle, které sice na dnešní měřítka taky nebyly zrovna žádnou velkou parádou, ale dalo se v nich bez velkého zapření směle chodit po ulici.
Mamka tehdy nechtěla, abych byla dlouho bez nich, tak hned další den vyhledala známého optika, který mi během několika hodin přispěchal na pomoc a to s naprosto nevídaným modelem.
Dodnes toho pána, který sám obruby vybral, podezírám, že snad dostal plus do kádrových materiálů za to, že takovou hrůzu vůbec někomu prodal. Určitě by ten model tehdy zabodoval v anketě Mladého světa o Ležák roku. A možná i pětiletky. Exemplář ani fotku už bohužel nemám. Pokusím se tedy o popis. Hnědé (místy světlejší, místy tmavší) velké čtvercové obruby s postranicemi vedenými zespoda! Ano, po nasazení člověk vypadal, jako by si je narazil obráceně. Máma měla původně optimističtější představy, jež s konečnou podobou narychlo zhotovených brýlí nekorespondovaly, ale optik tvrdil, že právě takové jsou teď moderní a světlovlasé dívce jistě půjdou tmavší obruby k pleti a vůbec, že to chce změnu.
No jo, bývaly doby, kdy sehnat obruby, aby se v nich člověk nestyděl opustit teplo domácího krbu, dalo trochu práce. Ale stejně, kdo má problémy s krátkozrakostí, jistě mi dá za pravdu, že vybírat obruby bez skel a zkoušet si je „nanečisto“, když na sebe pořádně nevidíte, je docela zbytečná práce. Nejlepší je vzít si někoho, kdo vám poradí s sebou. Jednou jsem to „vyřešila“ právě mojí sestrou, která odkývala nabídku prodavačky, já se při přebírání hotových brýlí zhrozila a na dotaz, proč teda říkala, že v nich vypadám dobře, mi odpověděla, že jí to bylo blbý a že nechtěla prodavačku urazit. Takže se moje sbírka příšerných modelů rozrostla o další exemplář. Ale to už je taky docela dávno.
Dnes už takové problémy s výběrem obrouček nemám. Manžel mi vždy dobře poradí, ostatně i jako většina dnešních optiků. Je z čeho vybírat a už jen pohled do vitríny optiky dává tušit, že dnes už brýle nejsou něčím, čím se člověk zohyzdí. Naopak. Znám dokonce i několik lidí, kteří nosí brýle jen jako módní doplněk.
Ostatně i tak zážitků s brýlemi mám opravdu dost, hlavně pak zážitků „bez brýlí“. Takové ty, když o ně jakýmkoliv způsobem přijdete, nemáte hned po ruce náhradní a pak např. jako na potvoru musíte cestovat někam, kde to vůbec neznáte.
Jako já před pár lety. Potřebovala jsem se dopravit městskou hromadnou dopravou do vesnice, v níž jsem do té doby nikdy nebyla. Samozřejmě jsem nastoupila do jiného trolejbusu, což jsem díky spolucestujícím zjistila až v půli cesty a musela tak na příští zastávce přestoupit na jinou linku. A právě na zastávce na znamení, situované kdesi za městem v polích.
Takže jsem vystoupila a čekala na ten správný trolejbus. Problém však byl v tom, že tudy ještě projíždělo několik jiných linek, takže mi nezbylo, než mávat na všechno, co jsem viděla přijíždět, neboť číslo spoje, popř. cedulku s cílem cesty jsem horko těžko odhadovala i poté, co vozidlo zastavilo.
Trefila jsem se už na třetí pokus! Řidiči ze mě měli evidentně radost. Zejména, když jsem je zastavila a pak se jich ptala, jakou linku to vlastně šoférují. Bylo mi docela trapně, ale co se dalo dělat. V takových chvílích bych bez váhání vzala na milost i ty předlistopadové hnědé obrácené příšery. Aspoň by se spolucestující pobavili a byla by cestou nějaká legrace. Kolega tento můj trapas zhodnotil slovy, že jsem byla v tipování docela úspěšná, neboť jsem krom autobusů a jiných busů mohla taky bezostyšně mávat na kamiony.
Co jsou proti tomu problémy s tím, když ignorujete po cestě své známé zkrátka a dobře proto, že na ně nevidíte a nepoznáte je, což se mnohdy stává, i když brýle máte…. Navíc krátkozraký bez brýlí má na ulici jiné starosti než pro jistotu zdravit všechny kolemjdoucí, aby nebyl za nevychovance. Například neprojít výlohou skrz, jak se to stalo jednomu mému známému… naštěstí prošel bez újmy na zdraví.
Jsou to někdy trapasy, s brýlemi i bez nich. Navíc patřím k těm, kteří jsou majiteli brýlí na blízko i na dálku a občas jsou jim stejně oboje houby platné….. Zrovna minulý týden jsem s jedněmi brýlemi na čele a druhými v ruce brousila nosem o smlouvu při vyřizování v jistém peněžním ústavu ve snaze opravdu si ji přečíst a trefit se do předtištěných kolonek. Ostatně, zvládla jsem to!
Nicméně navzdory na první pohled trapným chvilkám patří historky s brýlemi k těm, u nichž se s přáteli hodně nasmějeme. Zejména pokud setkání probíhá doma, kde ještě některé, řekněme netradiční, exempláře jejich bývalí nositelé uchovávají.
