Včera proběhla snad všemi médii další dech beroucí zpráva. Ve Frýdku-Místku zaútočila psychicky nemocná žena nožem na svoji sousedku...
Výsledkem tohoto běsnění je smrt ani ne dvouleté holčičky a vážná zranění její babičky. A totálně zničený život celé jejich rodiny. Po přečtení zprávy se mi okamžitě vybavila v mnohém podobná tragédie z poloviny listopadu loňského roku, jež se odehrála na přechodu pro chodce v Hradci Králové.
V obou případech jsou pachateli nemocní lidé. V obou případech jsou oběťmi malé děti. V obou případech došlo k jejich usmrcení v přítomnosti prarodičů. V obou případech je možné, že pachatelé nebudou odsouzeni, pokud by se prokázalo, že jednali v nepříčetnosti. V obou případech je pravděpodobné, že si prarodiče do konce života budou klást smrt vnoučat za vinu, i když ji nenesou!
Z toho, co jsem měla možnost si o Frýdecké tragédii přečíst, je zřejmé, že se schizofrenní útočnicí měli obyvatelé domu dlouhodobé problémy. Dokonce prý měli ostatní nájemníci několikrát sepsat stížnost ohledně jejího vystěhování. Teď už obyvatelům domu další nebezpečí nehrozí. Žena skončí buď ve věznici nebo v detenčním ústavu. Bohužel až poté, co její jednání mělo tak tragické následky.
Mám jen sporé informace, abych mohla polemizovat o tom, zda se tragédii dalo zabránit nebo ne a ani to nemám v úmyslu. Teď už to na věci nic nezmění.
Nedokážu si představit muka, jaká prožívají rodiče v obou případech. Nezměním na tom nic, když popíšu své pocity, které na mě doléhají. Stejné, jako před dvěma měsíci. Je mi zesnulých dětí a pozůstalých moc líto a myslím na ně, aby měli dost sil a vůle takovou krizi zvládnout.
Ve svém prvním článku jsem psala o tom, jak jsou pro mě nestravitelné některé komentáře (hulvátské a urážející pozůstalé) v internetových diskusích pod články s tragickým obsahem a jak moc bych si přála, aby se jich diskutující v takových případech vyvarovali.
Nedalo mi to a podívala jsem se na některé internetové diskuse ke zprávám o frýdecké události. Naprostá většina diskutujících cítí s rodinou a vyjadřuje jim podporu. Já tyto vypsané či vyřčené emoce vnímám jako takový "nepatrný lidský dotek" v nekonečné záplavě smutku a bolesti....., byť to obětem život nevrátí.
Moc si přeji, aby rodiče zesnulých dětí a ostatní pozůstalí našli sílu zvládnout tuto stresovou situaci tak nejlíp, jak to jen bude možné!
