Zápisky z cest: Jednička bez štěnic a s ramínkem…

…aneb spontánní cesta jedné holky do New Yorku. Byl to celkem fofr a nic jsem o tom místě nevěděla, ale prostě jsem jela. Skončila jsem v práci, dostala do ruky stand-by letenku, tak co bych seděla doma. A protože jsem tam byla sama a neměla jsem se s kým dělit o zážitky, je to poprvé, co to takto v celku vyprávím a tak to bude trochu delší. Ale máte-li čas, do toho.

Den před

Přestože jsem stand-by letenku začala vyřizovat se svým tehdejším zaměstnavatelem, jímž byla nejmenovaná letecká společnost, na konci prosince, tedy zhruba 14 dní před odletem, nebyl to proces nejjednodušší, a proto jsem zjistila, že jsem ji dostala schválenou v 11.00 PM  v pondělí a to na středu 9.30 AM. Přestože jsem vždycky tvrdila, že jak dostanu letenku do ruky, jsem sbalená za pět minut, nebyla to pravda.

Letenku jsem si nechala vystavit přes New York do San Francisca a informovala o tom kamaráda v San Franciscu, který sice tušil, že asi někdy přiletím, ale teď se mu to fakt nehodilo. „ Nevadí, počkám pár dní v New Yorku a uvidíme“, říkala jsem si naivně, protože jsme nakonec neviděli nic, ani jeden druhého, protože bohužel nedostal volno a tak se moje cesta zkrátila „pouze“ na New York. Zmiňuji to hlavně proto, že když jsem balila ten kufr, nebylo jednoduché sjednotit oblečení a boty NY versus SF. Nakonec jsem si zabalila od každého něco do příručního kufříku, který zůstal poloprázdný z důvodu předpokládaných nákupů. Ano, jsem normální ženská a byl začátek ledna, takže výprodeje v plném proudu. Během úterý jsem si tedy vyměnila peníze, koupila kartu do foťáku, sehnala si průvodce, sjednala si cestovní pojištění u kamarádky, která mě prosila, ať se mi nic nestane, protože by se nerada otravovala s mou případnou repatriací zpět do České republiky (je milé vědět, že máte v pojišťovně takové zázemí), budík jsem nařídila na pátou ranní a šla jsem spinkat.

Časový posun aneb den první

Vzbudila jsem se ve tři ráno (!!!), jen jsem moc nechápala, proč. Ano, byla jsem sice trošku nervózní z cesty, zvlášť proto, že si týden před tím v letadle stejné společnosti odpálil klučina výbušninu ve slipech, ale ne snad tak, že bych to nemohla dospat. Nicméně jsem setrvala v posteli do čtyř, pak jsem zaklapla budík a šla jsem do kuchyně. Tam jsem si tradičně přebalila věci v kufru za úplně jiné, které se mi zdály praktičtější na cestu, netušíce, že je budu kvůli chladnému počasí v NY nosit na sobě všechny najednou. Mrkla jsem do průvodce na hlavní turistické atrakce, dala si něco k jídlu, přihodila do kufru kartáček na zuby, políbila polospícího přítele a vystartovala jsem na letiště.

Tam jsem byla samozřejmě hrozně brzo, což je u mě naprosto normální. Seznámila jsem se s kolegyní na letišti, která mi letenku vytiskla a kterou jsem do té doby znala jen jako tajemný hlas na druhém konci telefonu, když jsme řešili nějaký náš letenkářský problém. Naštěstí už všechny na check-inu stihla upozornit, že jsem hrozně zmatená, takže se o mě starali jako o vlastní. Pak už jsem jen dvě hodiny čekala, až se na poslední chvílí dostaví další „kolega z telefonu“, který letěl taky a který my měl být nápomocný při prvním kontaktu s New Yorkem. Čekání jsem si krátila toho dne druhou snídaní, tentokrát v McDonalds, abych se připravila na americkou stravu. Když dorazil Honza, vyrazili jsme do gatu a čekali.

Čekání a trpělivost jsou nedílné součástí balíčku stand-by letenky, protože na tuto ceninu se člověk dostane do letadla jen v případě, že je v letadle místo. Už na letišti jsem zjistila, že ač dnes odletíme v pohodě, návrat tak hladký průběh mít zřejmě nebude. Tak tedy trocha dobrodružství. V letadle jsme se usadili do báječných pohodlných businessových sedaček, kterých jsem si náležitě užívala, stejně jako pětichodového menu a široké nabídky vín, protože mi bylo jasné, že už se to nemusí opakovat.

Jak známo, ve vyšších sférách, neboli při letu v letadle, stoupá alkohol do hlavy několikanásobně víc, a proto jsem nejen zmatená, ale i mírně namazaná po pár hodinách přistála na JFK a díky časovému posunu okamžitě omládla o šest hodin. Po počátečních trapasech, jako zaseknutí se na záchodě a zablokování turniketu kufrem, jsme se úspěšně dostali z prostoru letiště. Dofrčeli jsme metrem na 96 street a ve vedlejší ulici jsme se šli ubytovat, kolega k rodičům, já do předem rezervovaného hotelu. Sraz k prohlídce Manhattanu za dvě hodiny na rohu ulice. Ačkoli jsem za tak nízkou cenu, zvlášť po zkušenostech z Paříže, očekávala jen to nehorší, byla jsem hotelem mile překvapena. Recepční byl moc milý a přesto, že byl oblečený v něčem, co vypadalo jako baseballový dres a rozhodně jsem ho netipovala na hokejového fandu, věděl, že z České republiky pochází Jaromír Jágr a dokonce zvládl perfektně výslovnost jeho jména a neudělal z něj, jako mnozí jiní, bratra zpěváka Rolling Stones.

Dostala jsem pokoj v pátém patře, jednolůžák, čistý, bez švábů a bez štěnic a ve skříni bylo do konce jedno ramínko. Protože okno mého pokoje vedlo do vnitrobloku a nebylo tu moc světla, začala jsem pátrat po vypínači respektive po jakémkoli světle, protože jsem skoro nic neviděla. Po pár minutách v pološeru jsem si všimla, že ze stropu visí něco jako řetízek od špuntu do vany, tak jsem si říkala, že to asi bude větrák a hledala  jsem světlo dál, než mě napadlo zkusit za ten řetízek zatáhnout. A vida, nebyl to větrák, byla to miniaturní kulatá zářivka, kterou před tím nebylo ani vidět. Budiž tedy světlo! Na zdi se objevil zarámovaný plakát květiny, která podle svého vzhledu dala zřejmě jméno hotelu – Fresh. V pokoji bylo teploučko a nějak mě to bralo na spaní, i proto, že se u nás doma už připozdívalo a i když jsem chtěla na chvilku hodit ouško, neusnula jsem a tak jsem na sebe hodila pořádně teplý svetr a vyrazila do ulic.

Po krátké době jsem se sešla s kolegou a ten mě vytáhl na střechu domu, ve kterém v NY bydlel. Byl odsud nádherný výhled jak na řeku Hudson a na New Jersey, tak i na celý Manhattan, a tak jsem se nemohla dočkat, až vyrazíme. Honza mi vysvětlil, jak v NY funguje metro a jeli jsme omrknout, co zbylo v New Yorku z vánoční výzdoby. S vyvrácenou hlavou k nebesům jsem pozorovala budovy Rockefellerova centra a udělala si povinnou fotečku stromečku i bruslařů pod ním. Výzdoba byla všude kolem a tak jsem fotila, ne však dlouho, protože mi došly ve foťáku baterky. Když jsem je vyměnila a za deset minut nefungovaly ani druhé, už mě to naštvalo a říkala jsem si, že jsou to nějaké šmejdy. Jako zázrakem jsem v tu chvíli stála před obchodem s elektronikou a koupila si kvalitní 4 baterky, které mi ale po nějaké době venku na mrazu začaly stávkovat taky. V té chvíli jsem ještě netušila, že se s nimi budu trápit celou dobu pobytu. Bohužel zimu nepociťovaly jen moje baterky a začala jsem zjišťovat, že jeden svetr nestačí, zvlášť ne večer. Proto jsme po procházce blikajícím a zářícím Times Square a obhlídce Chrysler building zapadli do mexického fast foodu, kde jsem si dala jedno z nejlepších burritos, co jsem kdy jedla a bylo tak velké, že jsem to ani nemohla pozřít a tak jsem si nechala půlku zabalit s sebou.

Nacpaná, vymrzlá a úplně vyřízená jsem se s půlkou burrita v ruce doplazila na hotel a zjistila jsem, že výtah je mimo provoz. Tak jsem si k té únavě a časovému posunu dala ještě pět pater pěšky a dorazila konečně do mého pokoje, kde bylo asi třicet stupňů. Trošku jsem vyvětrala a šla jsem do koupelny. Po počátečním zápasu jsem přiměla sprchu ke spolupráci. Bála jsem se, jestli tak pozdě večer nepoteče už jen studená voda, ale pak jsem si uvědomila, že je teprve osm hodin místního času a já jsem tam vyfluslá z toho časového posunu. Nicméně v osm hodin opravdu netekla studená voda. Tekla jen horká. Horká voda tekla první večer, tekla i druhý den a tekla až do konce. Rozhodně ale musím říct, že při počasí, které panovalo venku, byla horká voda a žhavé topení ta lepší varianta. Celá uvařená jsem se chystala do pelíšku, natočila jsem si budík na osmou ranní a hledala zásuvku, kam si dám dobít mobil. Ať jsem se dívala kamkoliv po pokoji, nic takového jako zásuvka prostě neexistovalo. Asi když hotel přestavovali, aby získali víc ubytovací kapacity, tak pokoj přepůlili, ale bohužel si neuvědomili, že v jedné půlce není ani jedna zásuvka. Takže od té doby jsem dobíjela mobil v koupelně, ale protože byla společná pro tři pokoje, šlo to vždycky jen ve chvíli, kdy jsem se sprchovala nebo seděla na záchodě. Na první den se mi ale zdálo, že mám zážitků dost a šla jsem spát.

Den druhý

Vzbudila jsem se ve čtyři, u nás doma už je deset, tak co bych spala. Jenže vyrazit ve 4 ráno do města se mi fakt nechtělo. V pokoji bylo jak v pekle, a proto jsem pořádně otevřela okno, ale jen do chvíle než se začalo rozednívat a začali nalétávat holubi. Chvilku jsem si četla nějaký časopis, co jsem měla s sebou a když se v pět ozval prázdný žaludek, jediné co bylo po ruce, bylo burrito z předchozího večera a tak jsem ho posnídala. To ráno jsem měla na dobití mobilu v koupelně času dost. Ještě na chvilku se mi pak podařilo zdřímnout, ale v 7 hodin jsem byla definitivně probuzená a tak jsem se nachystala, že vyrazím ven. Bohužel se mi podařilo nějak nešikovně zašantročit klíč od pokoje, strávila jsem asi půl hodiny jeho hledáním a ve chvíli, kdy už jsem měla vysypanou kabelku, postel rozházenou a všechny kapsy naruby a už jsem chtěla jít potupně na recepci s tím, že jsem ho ztratila, se přirozeně objevil na místě, které jsem měla celou dobu na očích. Vítězoslavně jsem jej tedy odevzdala a poprvé sama vykročila vstříc New Yorku.

Z metra jsem vylezla blízko místa zvaného Ground Zero, kde ještě před pár lety stávala „dvojčata“ neboli World Trade Center. Místo pietního místa, které jsem očekávala, jsem našla jen oplocenou díru v zemi a několik jeřábů. Místo bych tedy klidně přejmenovala na Grand Zero, protože tu bylo opravdu velké nic. O kousek dál jsem se prošla kolem známého Trinity Church, u kterého jsem našla malou kavárnu, ve které jsem pokračovala v gastronomickém průzkumu. Dala jsem si velký borůvkový mufin, který mi nabarvil celou pusu na modro a o chvilku později už jsem cenila modré zuby ve frontě v Battery Parku, kde se prodávali lístky na výlet za paní s čelenkou na hlavě. Než mě vůbec pustili na loď, prošla jsem přísnější prohlídkou než na letišti a to samé se opakovalo znovu po příjezdu na ostrov, jako bych snad po cestě z moře vylovila rybu nacpanou dynamitem. Ale už na lodi jsem si představovala, jak se asi cítili imigranti připlouvající do New Yorku, na které si Socha svobody posvítila.

Po všech prohlídkách a ošahávačkách od bezpečáků jsem tedy začala šplhat vnitřní konstrukcí této Eifelovky s lidskou tváří nahoru, ale daleko jsem se nedostala. V místě, kdy končí podstavec a začíná samo tělo sochy jsem byla spolu s dalšími odstavena stranou a bylo nám vysvětleno, že pokud jsme si nerezervovali pohled úplně seshora předem na webu nebo po telefonu, nahoru nás prostě nepustí. Nepomohli nabízené úplatky, slovanský šarm ani naříkání, že kdy jindy se chudá holka z Evropy zase dostane do New Yorku. Hlídač byl argumenty neprůstřelný a ničím jiným jsem po tak důkladných prohlídkách pálit nemohla. Na druhou stranu jsem byla alespoň ve třetině sochy a výhled byl už i tak hezký a navíc mi počasí skutečně přálo, tak jsem fotila jak o život. Prošla jsem se dokola po ostrově, dala řeč s Brazilkami, které vyrazily na dámskou jízdu do Ameriky, řekla jsem nejvyšší dámě New Yorku pápá a jela na Elis Island.

Na tomto ostrově se nachází muzeum přistěhovalců a některé fotky jejich příjezd zaznamenaly velice živě. Chvílemi mi až naskakovala husí kůže a říkala jsem si: „Díky bohu, že já jsem tu dobrovolně, letadlem a na imigračním mě nezdrželi víc jak pět minut“. Prošla jsem si muzeum, dala si horkou čokoládu a čekala jsem na poledním sluníčku na příjezd další lodi. Na lodi už sluníčko nepomáhalo, protože vítr byl opravdu studený a znovu mi připomněl, že jsem si na své cestování vybrala teplotu mínus deset stupňů.

Zmrzlá z lodi jsem se zahřála svižnou chůzí do čínské čtvrti, kde jsem se ocitla v úplně jiném světě. Desítky zlatnictví, nápisy jen v čínštině a malí šikmoocí lidé všude kolem mě. Když jsem prolezla pár krámků a obtěžkala se prvními módními úlovky, zjistila jsem, že moje kabelka to nezvládá, protože se mi na ní utrhlo ucho. V prvním obchůdku s kabelkami jsem s paní smlouvala cenu, ale i když jsem se snažila, Číňané nejsou Arabové a smlouvání je zas tak nebaví. Nakonec jsem přešla na druhou stranu ulice a podobnou tašku si koupila za čtvrtinu ceny. Přeházela jsem svůj nákup a už jsem se rozhlížela po nějakém dobrém žvanci. Výlohy místních restaurací byly plné věcí, které pro mě byly jen těžko identifikovatelné a čínské písmo na menu mi toho taky moc neříkalo. Nakonec jsem zapadla do jedné z místních hospůdek a jelikož mi názvy v jídelníčku byly cizí, poprosila jsem o nudle s čímkoli krom ryb a mořských plodů, kterým neholduji, a nechala svůj žaludek napospas fantazii místního kuchaře. Výsledek jeho snažení, nudle s kuřecím masem a houbami, byl vynikající a i když mi byla přiložena i vidlička, po počátečním boji se mi podařilo celou tu obrovskou porci zdolat pomocí těch dvou nicotných hůlčiček. Zapila jsem to vynikajícím jasmínovým čajem a pokračovala jsem ve výpravě, tentokrát do čtvrti italské.

Ta byla už poměrně menší, ale zato pro mě srozumitelnější. I tady restaurace lákaly vůněmi a navíc i nápisy s pokrmy mě známými, ale bříško už po čínském nášupu nechtělo o špagetách ani slyšet. Protože jsem obědvala dost pozdě a odpoledne se začalo převalovat do své druhé poloviny, dala jsem se na cestu k hotelu, kde jsem měla navečer sraz s Honzou. Bohužel jsem se trochu ztratila v metru a proto jsem si underground NY užila dosyta. Toho dne právě probíhala akce „Music under New York“ a tak jsem si pobyt v různých stanicích opravdu užívala, zejména se mi líbila multikulturní jazzová kapela, které jsem věnovala pár drobných na přípravu dalšího koncertu.

Když jsem se přece jen dostala do hotelu, kde mezitím zprovoznili výtah, zjistila jsem, že dům, ve kterém jsem přebývala, neslouží jen jako hotel, ale asi i jako činžák. Děti se vracely ze školy, chlapi z práce a babka, co bydlela naproti mně, si větrala pokoj, ve kterém si zřejmě před tím dělala na hlavě trvalou, protože ten, kdo ví, jak smrdí čpavek či peroxid, který se při trvalé ondulaci používá, pozná ten smrad bezpečně na sto honů.

Večer jsem to šla rozdýchat do nezakouřeného baru, kde jsem si s kámošem dala pár skleniček, ochutnala jsem Kalifornské víno, ale i místní pivo a v decentně ovíněné/opivené náladě jsem, za doprovodu mého společníka (nebojte rodičové, nechodila jsem po nocích sama), dorazila po půlnoci do hotelu. Říkala jsem si: „To se mi bude krásně spinkat“. O-ou

Den třetí

Včera jsme se pěkně opili a přesto vstávám už po 5,5 hodinách. Zdá se, že moje tělo se nehodlá přeprogramovat na americký čas ani náhodou a tak budu muset dnešek zvládnout unavená, ale i s kocovinou. Kupodivu se mi ale v tomto stavu poprvé (a naposled) podařilo nastavit sprchu na vlažnou a tak jsem alespoň jednou nevypadala jak spařené prase. Kolem osmé jsem opět vyrazila, dala si vydatnou snídani, ale energii mi to nedodalo. Jsem tu teprve třetí den a už jsem úplně vyřízená. New York je město, které prý nikdy nespí, proto nedá spát ani mně. Ale jednou jsem tady a tak si to prostě užiju! Vyrazila jsem tedy směr další turistické lákadlo, a to Empire state building.

Už po cestě se ale trochu zamračilo a začalo sněžit, přesto jsem doufala, že je to jen přeháňka. Nebyla. Když jsem přišla k Empire state buildingu, sněžilo už celkem vydatně. Říkala jsem si, že to přece nevzdám, když už jsem tady. Omrkla jsem cenu vstupného, ale ještě než jsem stačila vkročit na eskalátor k pokladnám, odvedl si mě stranou pan z ochranky a říkal: „Musím vás varovat, slečno“. A pak s úsměvem dodal, že dnes bych z hora neviděla vůbec nic než mraky a že by byla škoda vyhazovat peníze. Říkal, že na další den zní předpověď počasí lépe, ať přijdu následující ráno, mám-li se ještě v New Yorku nějaký čas zdržet. Tak jsem to tedy vzdala a bez přístupu k internetu a weather.com jsem mu musela důvěřovat.

Co ale bude dělat ženská v New Yorku, bez chlapa a v takovém počasí? O tom, že je čas na nákupy, nebylo pochyb. Prošla jsem se ještě chvilku po Manhattanu a pak zamířila do víru sezónních výprodejů. Když už jsem měla „nahrabáno“ dost a šla si svých dvacet úlovků vyzkoušet do kabiny, ozvala se příroda. A nechtěla čekat, až si všechno vyzkouším. Zeptala jsem se tedy prodavače, je-li možno si u nich v obchodě odskočit a po jeho negativní odpovědi jsem ho aspoň poprosila, aby mi těch pár hadříků dal stranou, než se vrátím. Vyšla jsem tedy na ulici a rozhlížela se, kam bych mohla zapadnout. Na konci ulice, která se mi v tu chvíli zdála prostě nekonečná, se mi zjevil Starbucks jako boží znamení. Když jsem k němu doběhla, zjistila jsem, že tahle kavárnička se nachází v přízemí jednoho z mrakodrapů, spolu s dalšími kavárnami a restauracemi v prostranství, kterému se říká food court. Celý tento food court spojovalo jedno jediné WC a abych to zkrátila, běžela jsem doleva, dolů, pak zase nahoru, rovně, znovu doleva a pak dolů, doprava a pak doleva. Lidi, nedávejte si v New Yorku mexické nebo čínské jídlo, nejste-li na něj příliš zvyklí nebo alespoň než se ujistíte, že je ve vaší blízkosti záchod.

Nicméně po návratu do krámku, kde pak prodavač chránil mnou vybrané zboží vlastním tělem, jsem se do všech modelů pohodlně vešla. Odvezla jsem své úlovky do hotelu a cestou si koupila radši jen lehký oběd. Po obědě jsem si chtěla zdřímnout, ale ne a ne usnout, i přesto, že jsem byla už po třech dnech dnech úplně vyřízená. Tak jsem mrkla do průvodce a zjistila, že ten den v týdnu je Googenheimovo muzeum otevřeno až do osmi a tak jsem se tam vydala. Dorazila jsem tam v pět hodin, ale zjistila jsem, že průvodce je už půl roku starý a v muzeu změnili otvírací dobu, takže za hodinu zavírají a 18 dolarů se mi za hodinovou prohlídku dávat nechtělo. Tu ale přispěchala na pomoc opět dobrá duše z muzea, slečna od pokladny mi řekla, že zrovna zítra se koná mimořádná akce, kdy je vstupné dobrovolné a která začíná v šest večer a končí v osm, tudíž budu mít možnost si muzeum prohlédnout za pár dolarů, ale ať radši přijdu tak o 45 minut dříve, protože na tyhle akce bývá fronta.

Tak jsem tedy návštěvu muzea, jakož i mrakodrapu odložila na další den a šla pokračovat v nakupování. Vrátila jsem se do dolní části Manhattanu a nakoupila ještě pár „nezbytností“. K večeři jsem si dala opět národnostní kuchyni, tentokrát indickou, v již zmiňovaném food courtu, přece jenom už to tady znám.

K večeři nejen, že jsem měla indické jídlo, ale i společnost. Mé zdejší osamělosti využil, podle svých slov, indický businessman, který mi vyprávěl o svém odchodu z Indie, o jeho lásce k vlasti a k lidem, s nimiž sdílí dům v New Yorku a pro případ, že bych se rozhodla z New Yorku neodjet, dal mi na sebe kontakt a slíbil, že by mi případně dal nějakou práci. No pokud se nedostanu na stand-by letenku do letadla, bude to chtít, nějak si vydělat na tu placenou. Po indické večeři jsem se vrátila na hotel a šla brzo spát, protože mi bylo jasné, že mé tělo naprogramované na středoevropský čas, zase nebude moct dospat.

Den čtvrtý

Jak se dalo očekávat, v šest jsem už oknem pozorovala holuby, promenádující se po mém okenním parapetu. Světlo, které se škvírou mezi domy prodíralo do mého pokoje, ale naznačovalo, že počasí je mé návštěvě Empire state buidlingu nakloněno. To že svítí sluníčko ale ne vždy znamená taky teplo, zvláště v lednu.

Když jsem se tedy pozdravila z mým starým známým hlídačem u paty ESB, vyjela do 86.patra a vylezla na vyhlídkovou terasu, bylo venku asi minus tisíc stupňů. Ne, opravdu nepřeháním. Sotva jsem si poprvé sundala rukavice, abych mohla fotit, zmrzly mi prsty okamžitě tak, že jsem byla sotva schopná zmáčknout spoušť. Po pár minutách mi foťák začal stávkovat a oznamoval, že úplně nové baterie jsou vybité. Poučena z předchozích nezdarů jsem zmrzlé baterie vyměnila za zahřáté, které jsem měla v kapse a pokračovala ve focení, dokud jsem mohla hýbat prsty. Pak už jsem se ale musela jít zahřát dovnitř, protože to opravdu nebyla žádná sranda. Na Empire state buildingu jsem nakonec strávila hodinu, během které jsem v pravidelných desetiminutových intervalech stále opakovala tyto činnosti: prohlížení si okolí, focení, výměna baterií a zahřívání se v chodbě. I přes všechny obtíže spojené s dobou ledovou však tato návštěva stála za to. V obchodu se suvenýry jsem koupila ještě pro přítele do sbírky krásný retro půllitr, který mu teď závidím a lituji, že jsem si ho nekoupila taky. Nicméně zmrzlá na kost jsem si asi neuměla sama sebe představit, jak si dávám doma vychlazenou plzeňku. Radši jsem si skočila do Starbucksu na další horkou čokoládu.

Pak jsem se pomalu procházela ulicemi Big Apple a občas se ohřála v nějakém obchůdku, co naplat, výprodeje byli opravdu lákavé. Když jsem se kolem poledne vynořila z uliček u katedrály Svatého Patrika, padlo mi do očí malé bistro s nabídkou hamburgerů na černé tabuli a tomu jsem prostě neodolala. I přes nenápadný venkovní vzhled jsem se ocitla v kouzelné restauraci, jakou jsem znala z amerických filmů.Dlouhý bar s kulatými stoličkami, jídelní stoly doplněné polstrovanými lavicemi a číšník s konvicí překapávané kávy v ruce. Usedla jsem na bar a současně zaslechla objednávku mého souseda. Objednával si právě hamburger a vyjmenoval snad všechno, co bych si v hamburgeru přála i já a tak jsem se k objednávce přidala. Po chvilce oťukávání se s mým dočasným společníkem u baru jsem se dověděla, že pracuje jako pilot u letecké společnosti, která mě právě propustila a tak téma k hovoru bylo na světě. To, že jsem se s ním bavila s upatlanou pusou, mi vůbec nevadilo, protože jsem při tom baštila jeden z nejlepších hamburgerů, na které jsem během svých cest narazila.

Zapila jsem jej stylově kolou a vyrazila zahřátá a najezená na prohlídku katedrály St. Patrika. Tento neogotický skvost působí v New Yorku jako duch staré doby mezi železobetonovými monstry, přesto ale není o moc starší než jedny z prvních mrakodrapů na dolním Manhattanu. Když se zpětně dívám na fotky katedrály, mám pocit, že až na drobná specifika mi na fotkách i ve vzpomínkách všechny kostely z různých konců světa nakonec splývají. Nejsem příliš nábožensky založený člověk. Nicméně tato katedrála se odlišuje bezpochyby už jen tím, že vyčnívá z New Yorské zástavby.

Bez jakéhokoli dalšího plánu jsem se vydala nahoru Manhattanem a kličkovala doprava, doleva a šla jsem si jak mě napadlo a nohy mě časem donesly k Trump Tower. Pan Donald Trump je mi především znám jako manžel někdejší zlínské lyžařky Ivanky, i když většinou si při vyslovení jeho jména vybavím učební pomůcku jednoho mého lektora angličtiny, který přinesl jednou na hodinu panenku podobnou Kenovi od Barbie, která měla znázorňovat právě Donalda Trumpa. Když Donaldovi zmáčkl bříško, panáček se elektronickým hlasem rozpovídal zřejmě o nějakém důležitém ekonomickém problému, nicméně je to jen domněnka, protože zvuk linoucí se z plastové tlamičky nešlo rozluštit. Ale měla bych se vrátit do New Yorku. Jméno pana Trumpa nese i jeden z mrakodrapů na horním Manhattanu a tak jsem do něj nakoukla. Musím říct, že mi ale přišel strašně kýčovitý. Zcela neodborně bych to nazvala „Zlaté fuj“. Interiér se mi zdál tak strašně přeplácaný a přezlacený, až mi to připomnělo návštěvu některého z lázeňských hotelů komunistické éry v Československu. Estetické cítění se mi navrátilo až při procházce Páté avenue a návštěvě Bloomingdales, mně známého zejména jako opěvovaného nákupního ráje ze seriálu Přátelé. Bohužel ceny si příliš nerozuměly s obsahem mé peněženky a tak jsem si vyšla na procházku Central Parkem, který byl po celé dolní části lemovaný kočáry s koňmi a promrzlými vozky.

Když jsem se blížila k hotelu, na rtech jsem měla písničku „Tisíc mil“. Koupila jsem si studené makarony se sýrem a natáhla se na chvilku do pelechu. Při vyzouvání bot jsem si ale bohužel moc zatáhla za zip a tak se mi celý rozjel. Dnešní škoda by se dala počítat na jedny zničené nohy a jedny zničené boty. Přesto jsem už za pár desítek minut nazouvala vietnamské kozačky za tři stovky, které jsem si vzala pro případ, jako byl tento. Byla jsem mile překvapena jejich hřejivostí a pohodlím a došlapala to v nich v New Yorku do konce, protože jsem se bála kupovat kozačky když jsem měla po čtyřdenním chození tak strašně nateklé nohy.

To odpoledne jsem se po dvou dnech jsem se opět sešla s Honzou a vydali jsem se do Googenheimova muzea, opět skrz Central Park. Když jsme dorazili, kolem muzea se táhla už dlouhá fronta a protože jsme tam na předchozí doporučení paní z muzea dorazili o 45 minut před zahájením akce, než jsme se dostali dovnitř budovy, byli jsme zmrzlí na kost. Nikdy jsem snad tolikrát a tak nezmrzla, jako během těch pár dní v New Yorku. U kasy jsme zaplatili skutečně pouze symbolické vstupné a to každý 2 dolary, protože jsme neměli víc drobných a nutno dodat, že kdybychom předem tušili, jaká bude expozice, dali bychom dva dolary celkem za oba. Do tohoto muzea mě přivedla především zvědavost, jak vypadá tento architektonický unikát jako stavba, nicméně v průvodci psali něco o dílech impresionistů a to bylo pro mě další lákadlo.

Budova byla vskutku pozoruhodná a stojí určitě za zhlédnutí, nicméně já už bych si příště vybrala jiné muzeum a to hlavně kvůli obsahu. Impresionisté zmiňovaní v průvodci totiž v muzeum figurovali pouze v jedné místnosti, pokud si dobře pamatuji. Zbytek muzea totiž patřila jedinému muži, jehož jméno zní Vasily Kandinsky. Tento světově proslulý malíř měl ve zdejším muzeu rozsáhlou expozici, která nás s Honzou, milovníci umění odpustí, opravdu rozesmála. Přestože jsem si myslela, že jsem umělecky založená a jistý cit pro malované dílo mám, už si to nemyslím. Ne při vzpomínce na obrazy z názvy Improvisation 1 až 36, Impression 1 až 42, Untitled 1 až 16 či díla s názvem Left-center-right. Zajímavé byly taky skici s názvem Improvisation, u kterých Honza prohlásil, že nechápe, proč si pro obraz s názvem Improvizace dělal Kandinsky skicu. Obrazy pana Kadninského jsou opravdu hodně abstraktní, vedle něj na mě působí Picassovo dílo jako souměrný tulipán vedle hromady šrotu. Je mi líto, ale opravdu tomuto druhu umění nerozumím, i když jsem se opravdu hodně snažila. Došlo mi to definitivně před jedním obrazem, jehož název už si opravdu nepamatuji, kdy jsme poslouchali skupinku znalců, kteří o obrazu vášnivě debatovali a tak jsme to s Honzou taky zkusili. Po tom, co já jsem na obraze viděla lodičku, myslím tím typ obuvi a Honza dvojici osob, radši jsme jako totální kulturní barbaři utekli z muzea.

Hlad a mráz nás po dlouhém bloudění ulicemi zavedl do kubánské hospody. Vycítila jsem možnost zamachrovat se španělštinou, ale pokud jste četli můj předchozí blog, je vám jasné, že to nebylo bůhví co. Pozdrav a objednávka se mi povedly zřejmě s tak skvělým přízvukem, že na mě servírka začala mluvit španělsky a protože jsem jí rozuměla sotva pár slov, musela jsem přiznat, že španělsky neumím, čímž jsem se před mým kamarádem i před kubánskou číšnicí znemožnila a oba se s chutí zasmáli. Později se ukázalo, že ani pro objednání nebyly mé znalosti španělštiny dostačující. Chorizo totiž Kubánci asi používají pro víc věcí než pro chutňoučký salám, který pod tím názvem znám já. Nemůžu si bohužel vzpomenout jak zněl ve španělštině název naší přílohy, ale když nám ji slečna doporučila, neváhali jsme s objednávkou. Takže o chvíli později jsme už baštili omeletu s něčím co připomínalo kabanos a jako přílohu k tomu pojídali smažené banány. Výběr poněkud zvláštní, ale překvapivě chutná kombinace. Všechno jsme spláchli pár pivy z Dominikánské republiky. Pak jsme se mrazivou nocí vydali domů, já konkrétně do svého přetopeného pokoje, strávit poslední noc v New Yorku.

Den poslední

Hned po probuzení jsem věděla, že 4 dny v New Yorku jsou na mých nohách více než patrné. Oteklé končetiny jsem tak tak narvala do náhradních kozaček a šla na poslední americkou snídani. Zajela jsem si na Wall street a dala si v kavárně jednu z opěvovaných palačinek s javorovým sirupem. Pro někoho, kdo strávil půl roku v Paříži totálně závislých na francouzských crépes, byly americké palačinky překvapivě tlusté, spíš „buchtovité“ a ani ne tak chutné, nicméně i za tuto zkušenost jsem ráda. Nakydala jsem si na ně alespoň dost javorového sirupu, který to trošku zachraňoval. Těšila jsem se, až si následující den doma namažu normální český chleba s máslem a dám si na něj rajčátko. Ano, po pár dnech a po velkém množství ochutnaného jídla se z ciziny vždy těším domů na chleba s máslem. V tom mi ale přišla sms od Honzy, kde psal, že naše letadlo není až tak prázdné, jak bychom si přáli.

Když jsem si uvědomila, že další letí až za dva dny a peněženka se mi ztenčuje, nebyla to úplně nejlepší zpráva dne.

Sešli jsme se u Macy´s, což byl na mě hodně velký obchoďák, ve kterém mě hned přešla chuť nakupovat a kde se mi ze všech světel a vůní udělalo špatně. Honza si koupil pár věcí a já jsem se jen smutně dívala po kozačkách, jejichž nákup jsem s pozměněnými mírami svých chodidel radši oželela. Na oběd jsem zašla k Honzovým rodičům a dala si u nich pravé české pečené kuře z Manhattanu. Na internetu jsme zjistili, že letadlo je přeplněné a to o pět kusů a za nimi stáli ve frontě, kromě nás další tři stand-by cestovatelé. Honza se svého místa vzdal a zůstal o dva dny déle. Já jsem se svými pár dolary v kapse rozhodla to risknout a vyrazit na letiště. Na weather.com jsme zjišťovali, ve které části Ameriky to fouká a sněží a odkud by nemusel přiletět nějaký spoj, který by navazoval na moje letadlo do Prahy. Škodolibě jsem doufala, že některé letadlo skutečně bude meškat a já si sednu na jakékoli místo v letadle a odletím domů z toho vymrzlého New Yorku. To jsem ovšem nevěděla, že v Praze je sněhová kalamita a budu přistávat na sněhové pláni. Plná zoufalství mísícího se s nadějí jsem se podívala z okna, kde zrovna řeku Hudson od severu splavovaly obří kry. Možná nepřiletí něco od severu. Rozloučila jsem se s hostiteli s větou, že doufám, že večer už je neuvidím, naposled jsem na ulici zamávala stánkům z hotdogy, které se pro mě, kromě žlutých taxíků, staly jednou z ikon New Yorku a jela jsem na letiště.

Terminál Delty byl naprostá katastrofa. Fronty k odbavení se jako hadi kroutily všemi směry, občas je protínaly řady již odbavených šťastlivců, čekajících na pasové formality a bezpečnostní rám. Zneužila jsem naposled businessové řady, kam jsem se drze vetřela se stand-by letenkou, ale paní za přepážkou jsem se asi moc nelíbila. Nemohla pochopit, jaktože nemám zaměstnaneckou kartičku a proč tedy letím, když mě vyhodili. Mávala jsem jí před nosem dopisem od naší šéfky nejvyšší z Atlanty, kde vysvětlovala, ať toho chudáka holku nechá letět, když už přišla o práci. Nakonec jsem tedy uspěla a dostala se přes všechny ne příliš náročné kontroly do gatu. Musím říct, že na to, že se Američani tolik bojí teroristů, mají na letišti v New Yorku dosti laxní kontroly. Během těchto formalit jsem potkala nějakou paní z Prahy, která letěla od dcery a byla vším tím chaosem na letišti tak vyděšená, že jsem jí po zbytek pobytu letišti dělala společnost.

Seděla jsem tedy v gatu a čekala na ortel a když už se začal blížit čas odletu a nikdo stále nevolal moje jméno, začala jsem panikařit a počítat drobné v peněžence a přehrávat si v duchu stav mého konta. Ono se taky řekne, letět do New Yorku zadarmo, ale ony ty hadříky ani hotel už v ceně letenky nebyly. Párkrát jsem se zastavila za slečnami z Delty, ale ty mi nedávaly prakticky žádnou šanci na dnešní odlet. Paní z Prahy mě uklidňovala, že určitě odletím, i kdybych měla sedět na zemi v uličce, ale když jsem jí vysvětlila, jak to s mojí letenkou chodí a prokecla se, že je navíc ještě pět placených cestujících navíc, úplně jsem ji rozhodila. Když slečna z odbavení ohlásila, že je čas, aby začali nastupovat businessoví cestující, ozvalo se z rozhlasu krásné slovo „ Mačalkouva“. Pár letadel ze severu nepřiletělo. Tímto se všem, co onoho dne zmeškali let New York-Praha, omlouvám, ale zřejmě byly mé modlitby vyslyšeny. Že bych s tím náboženstvím přece jen nebyla až tak na štíru?

Když jsem o pár minut později seděla v obří businessové sedačce se skleničkou šampaňského v ruce, nastoupila paní, se kterou jsem trávila na letišti poslední dvě hodiny a šla si sednout do economy, jen jsem se provinile usmála. Jak řekl Jack Dawson v Titaniku: „Nedávno jsem spal pod mostem a teď piju šampaňské s fajnovkama...ať každý den stojí za to!“