Virus

Jednou za čas dělám očistu počítače a tak jsem se dostala až ke složce, která obsahuje historky ze školy. A protože jedna je v době, kdy viry útočí ze všech stran, celkem aktuální, rozhodla jsem se ji po 10 letech oprášit a vytáhnout na světlo světa. Tady je: 

    Nastala nám zima! Období chřipek, angín a ostatních epidemií tohoto chladného období. Takže k teplému oblečení, šále, rukavicím, čepici a kabátu přibyla rýma, kašel a plné kapsy kapesníků, zprvu látkových, po vyčerpání zásob je však nahradily ty papírové, kterých je na našem trhu dostatek, co se počtu značek, barev i vůní týče.

   Jako obvykle se tyto potíže nevyhnuly ani mé maličkosti, i přesto, že kolem mě byla spousta zdravých svěžích jedinců, kteříby se díky nim a razítku lékaře rádi na pár dní vymanili každodennímu pracovnímu shonu a též školáků, pro něž by toto, se svolením rodičů, znamenalo sladký týden nicnedělání. Jenomže pro mě by odpočinkový týden znamenal dvojnásobný boj s profesory po návratu z lůžka a mému předmaturitnímu návalu informací by to též dvakrát neprospělo. Takže ani otřesná bolest hlavy a ostatní „prkotiny“ s tím spojené mi nezabránily vrhnout se do centra vzdělání, které bylo s oblibou naší profesorkou „češtinky“ zváno „elitní ústav“, po našem stručně a výstižně „gympl“. Procházkou růžovým sadem však nebylo ani každodenní hodinové cestování vlakem, kde jsem se svým troubením okamžitě stala hvězdou a to doslova.

   Hned prvního dne, po přestupu z jednohovlaku do druhého, který vždy absolvujeme uprostřed trasy, si do naší části vlaku přisedl pán po-produktivního věku, jemuž byly problémy obyčejných smrtelníků zřejmě cizí. A opravdu, má předtucha se brzy potvrdila.

Začalo mě šimrat v nose, následovalo kýchnutí a pak jen dlouhé troubení, dokud jsem nezničila papírový kapesník. V tom jsem přes uličku, dvě řady přede mnou zaslechla hrom a pak do mě udeřil blesk očí toho staříka, i když jsem si do té doby myslela, že hrom následuje až po blesku. Do teď vlastně nevím, jak to na té obloze funguje. Ignorovala jsem ho. Při dalším návalu se však situace opakovala, to už za přihlížení mých tří kamarádek. Tak jsme se na sebe usmály a opět mu nevěnovaly pozornost. Při zpracování dalšího kapesníku si mého diváka všiml i zbytek osazenstva, které tvořila především mladá část populace, cestující též za vzděláním. Tuto scénu ještě přiostřila kamarádka Lucie, která si při svém nachlazení neodpustila pořádně od plic odkašlat, a tak jeden obdivný pohled našeho elegána sklidila i ona. A když jsem úspěšně zničila i zbývajících sedm kapesníčků v balíčku, vstala jsem a všechno jsem vyhodila do koše.Když jsem opět usedla, povstal někdo jiný. Byl to můj obdivovatel. S hrdostí sobě vlastní, získanou výchovou v mládí, a to zřejmě v době, kdy ženy měli jisté morální zábrany a úctu k mužům, mě oslovil:„ Slečno… “„ Prosím? “, odpověděla jsem mu stejným tónem hlasu s mírnou dávkou ironie, kterou ani on při svých způsobech neopomněl.„ Vy jste se rozhodla šířit epidemii? “, vyslovil přísným tónem otázku, která mě opravdu vyvedla z míry, ačkoli se mi to téměř nestává, zvláště pak u cizích lidí.„ Promiňte, ale já nemůžu za to, že jsem nachlazená “, řekla jsem mu bez jakéhokoli zabarvení hlasu, slušně, protože jsem slušně vychovaná, snad jen s vražedným výrazem v očích. Hlas se mi také mírně zachvěl při slovíčku „promiňte“, které jsem vyslovovala s odporem a s myšlenkou, co si to ten chlap vůbec dovoluje. S touto „prostinkou“ omluvou byl však stařec nespokojen, přitvrdil na výrazu a s rozhořčením a ještě pevnější intonací hlasu zopakoval svou otázku:„ Vy jste se rozhodla šířit epidemii? “ Jelikož dramatická atmosféra houstla a všichni spolucestující se stali diváky, řekla jsem si, že i já mám svou hrdost, tudíž jsem bez jakýchkoli grimas, ovšem se notnou dávkou ironie odpověděla: „ Zřejmě ano! “Je možné, že jsem se při své odpovědi zarděla, byla však vítězná. Stařec si vzal své věci a s mumláním něčeho jako, tady teda nezůstanu a s myšlenkou na nedostatečné vychování dnešní mládeže, odkráčel do jiné části vlaku, do té, která byla na jeho úplně opačném konci, čili co nejdál od mých bacilů.Ale už v momentě, kdy za sebou zavřel dveře, vyprskla většina spolucestujících smíchy. Za následného potlesku, jímž jsem byla obdarována, se k všeobecnému veselí přidal i zbytek cestujících a u mě v té chvíli nastal jeden z nejsilnějších záchvatů smíchu, jimiž jsem byla jistou dobu pověstná a jejichž zlomky se občas projevují ještě dnes. A protože je všeobecně známo, že smích prospívá zdraví, za dva dny bylo po chřipce.

Autor: Irena Machálková | úterý 24.11.2009 23:15 | karma článku: 13,56 | přečteno: 1031x