Opálené krásky

Když už jsme u krásek, ve chvíli, kdy toto píšu, mám na sobě nátělník, mikinu a tepláky vytažené až pod prsa, protože nám v bytě netopí a venku už přituhuje a na nohou mám o několik čísel větší papuče s obrázkem The Simpsons a nápisem Nuclear family. Tolik jen pro představu, abyste věděli, jaká kráska to píše, a nebrali ji moc vážně.

Nad opálenými kráskami jsem začala přemýšlet dnes, když jsem si šla koupit čínu u nás na Karlíně. Hledáte-li v tom rasový podtext, nehledejte. Seděla jsem a čekala, až mi pak kuchař uklohní kung pao a zabalí mi jej s sebou.V tom jsem si všimla dvou dam, které se rozmlouvaly u stolu v koutě. Rozdíl mezi nimi byl patrný na první pohled. Jedna z nich vypadala jak ledová královna, nenarážím tím na její vystupování, ale na barvu pleti. Byla sice bledá jako stěna, ale k jejím světlým vlasům světlá pleť sluší. Pokud si ale její kolegyně myslela, že k černým vlasům sluší jenom černá barva pleti, neměla tak docela pravdu. Ano, když se nějaká žena narodí jako černoška, je černá pleť v pořádku, ale v tomto případě šlo zcela zřetelně o dobarvení. Pro představu, o jakou barvu pleti šlo, bych vám doporučila se podívat na díl seriálu Přátelé, kdy si Ross nechá nastříkat opálení a „kapánek“ to přežene.
Chápu, že už je po sezóně holky (a kluci), ale pořád je lepší být bledá a dát si na tvář nějaký tónovací pudr a lehce se zabarvit, než trávit na solárku víc času než je opravu nutné. Když jsem to pak doma vyprávěla a přítel se mě ptal, jak asi stará byla ta dotyčná opálená, řekla jsem něco mezi třiceti a pětačtyřicet a nejen kvůli mým mizerným odhadovacím schopnostem, ale i kvůli tomu, že ač měla mladé rysy, její věk bylo těžké identifikovat.

Když už na to solárko jdete, tak s mírou. Nemáte-li Míru po ruce, poraďte se s pracovníkem v soláriu, na jak dlouho a jak často. Pořád ještě věřím, že vítězí slušnost nad výdělkem a že vám nebude škodolibě radit, že broskvový nádech pleti nestačí a v módě je pleť barvy přezrálého pomeranče nebo nekvalitní polské čokolády.

A jestliže se už přece jen pro solárko rozhodnete, tak se dobře namažte a nemyslete si, že pokud se nenamažete, tak se rychleji opálíte, jako jistého času moje kamarádka z kolejí, Barbie, která přípravu podcenila a za deset minut nebyla opálená, ale spálená a zatím co opalování/spalování jí trvalo deset minut, následné natírání všemi možnými mazadly a noční převalování se z jedné spálené strany těla na druhou aspoň deset dní.

Nebudu zapírat, že si do solárka občas zajdu a dokonce jsem jednou vyzkoušela i samoopalovací krém, protože vhledem k tomu, že mám tmavé vlasy, mám pleť bledou jak upír z bestselleru Stmívání. Jenomže po dvou návštěvách na čtyři minuty už se bojím, abych nebyla moc tmavá a po Rossově příkladu se nástřiku opálení bojím, a proto si to většinou nechám stejně až na léto.

A proč o tom vlastně píšu a otravuji vás tím? Možná proto, že opravdu pořád platí rčení "všeho z mírou". Vězte, že barva bronzu je na vaší pleti opravdu pěkná, ale barva mědi nebo dokonce rezavého železa už je trochu moc.