Moje zlatá řemesla

Když jsem byla malá, chtěla jsem být kuchařka nebo spisovatelka. V pěti letech jsem vymyslela první pohádku, jmenovala se O zakletém hadu. Protože jsem ještě neuměla psát, nutila jsem ostatní v rodině, aby pohádku psali za mě. Tak vznikla pohádka o princi zakletém do hadího těla, na žlutém papíře, psaná čtyřmi druhy písma. Tato úžasná „téměř kniha“ se mi bohužel postupem let a mnoha stěhování ztratila a tak jsem si řekla, že je na čase napsat něco nového. Kuchařkou už asi nebudu, i když jsem před chvilkou zvládla kuře na kari a umím i svíčkovou, ale ten druhý dětský sen si vzít nenechám. Ač jsem se nedostala na žurnalistiku, nečtu pravidelně seriózní noviny a nerozumím všemu, co se kolem děje, nebudu si hrát na profíka, budu si prostě psát sama pro sebe. A když si to občas někdo přečte, budu ráda. 

Jenomže něčím se živit stejně musím. Když pominu moje dva dětské sny, vystřídala jsem při všech svých školách, mezi nimi i po jejich úplném završení několik zaměstnání. Když mi bylo šestnáct, začala jsem o prázdninách pracovat jako uklízečka / pokojská v jednom penzionku, který byl obklopen zahradou plnou růži, tak ač se to nezdá, byla moje první práce celkem voňavá. Ještě to samé léto jsem chodila pomáhat do výroby v továrně na nejmenované italské kozačky, kde jsem buď rolovala tvrdý papír, aby kozačky držely hezky tvar, nebo jsem minižehličkou rozžehlovala pomačkanou kůži na botách navlečených přímo na ruku a způsobila si tím nejednu jizvičku na předloktí i na pažích. Další prázdniny se mi podařilo ulovit bezva brigádu v kempu na minigolfu a během let jsem se „vypracovala“ až na recepční tohoto stanového městečka. 

Během ročního studia jazykovky jsem žádnou práci neměla, zato jsem se naučila hospodařit s životním minimem. A vězte, že když jíte čtyřikrát týdně čínské nudle s vodovou polévkou, v pátek si na ně zaslouženě dáte kečup jako odměnu, že jste celý týden vydrželi neumřít hlady a když o víkendu se konečně najíte u rodičů nebo u babičky, kterým s hrdostí říkáte, tlačíce do sebe guláš s pěti, jak se dokážete sami o sebe postarat bez nejmenších problémů, vydržet se to dá. A když už se to nedá, odjedete dělat au-pair do Francie. Jen jsem netušila, že v zemi gurmánů existují rodiny, které vás občas nechají hladovět, abyste nezapomněli, jaké je to s tím životním minimem. Nicméně práce to byla zajímavá, s velkým přínosem mé jazykové a kulturní výbavě a díky naprosto nové zkušenosti s dětmi také antikoncepce na dalších deset let. Ve Francii jsem také zjistila, co to znamená "v nouzi poznáš přítele" a vím, že mojí opravdovou rodinou v Paříži nebyla rodina hostitelská, ale jiné au-pairky, které se podělily o konzervu s gulášem a dovozovými knedlíky nebo o morální podporu, když mi bylo hodně smutno po rodné hroudě.

Když jsem se vrátila z Francie o polovinu hubenější a sehnala spodní prádlo o dvě velikosti menší, zkoušela jsem najít i nějakou práci. Ale jelikož na mě všude číhalo Jihomoravské životní minimum, sbalila jsem saky paky a po úspěšných příjmačkách jsem se vydala do Poděbrad. Toto město si mě získalo na první pohled, kombinace krásné přírody a studentského života mě pohltila hned. Ale studentský život něco stojí. Takže šupajdo hledat nějakou práci.

Odpověděla jsem na pár inzerátů a po dvou čtyřhodinových pokusech o přeskládání zboží z jedné strany skladu na druhou a zpět v místím Albertu, jsem nakonec kývla nanabídku úklidové firmy. Přibrala jsem spolubydlící a naše čistící duo bylo docela úspěšné. Umyly jsme stovky poděbradských oken, při čemž asi nejpovedenější akce byla okna u bytu nad autosalónem, který měl zcela stejnou plochu oken jako autosalón samotný, což bylo opravdu hodně. Nicméně díky tomu jsem se dostalak další brigádě na léto. Švagr paní domu potřeboval nějakou šikovnou robku na zahradu, no proč ne, to jsem ještě nedělala. A navíc v mém rodném městě. Takže jsem přes prázdniny zkrášlovala zahradu a když bylo léto u konce, pan domácí mi nabídl exkluzivní práci hospodyně v Poděbradech. Tím pádem jsem přestala pobíhat po jednotlivých bytech a začala hospodařit jen u něj doma. Nevěřila jsem, kolik práce budu mít s dvěma chlapy, pan domácí plus dospívající syn, ale byla to pohodová brigáda. Až na toho mrtvého křečka, kterého jsem našla v pokoji mladého pána. Ani jsem nevěděla, že má křečka a najednou byl mrtvý. Doufejme, že to bylo stářím a ne vyhladověním. Nicméně prát, žehlit košile a vynášet koš se mi na jistou dobu zdálo fakt v pohodě a slušně mě to při studiu zajistilo. Když mě ale spolužačka začala lanařit na práci hostesky, řekla jsem si, že to zkusím a „hospodyňkovat“ můžu i při tom. 

S prací hostesky, za kterou jsem dojížděla do Prahy,  jsem začala objevovat úplně jiný svět. Já holka z malého města jsem se dostala do míst do té doby naprosto neznámých. Usmívala jsem se na večírcích businessových, na filmových premiérách jsem se navlékala do kostýmů a la Bond girl a objížděla jsem celou republiku spolu s Darou Rolins a jistou energetickou společností. Časem jsem si také našla pevnou pracovní půdu v klubu, kde se scházeli top manažeři a obchodníci z celé republiky a debatovali se sklenkou brandy v ruce nad nejnovějšími tématy politickými a ekonomickými nebo se při „večerech bez kravaty“ ládovali pštrosími kýtami. 

Během školy jsem si občas „odběhla“ do Francie či do Irska, abych si vyzkoušela, jaké je to obsluhovat a vařit různě v Evropě, tehdy jsem asi ještě koketovala s myšlenkou stát se kuchařkou. Když jsem po Poděbradské škole pokračovala na další škole v Praze, pokračovala jsem i na poli hostesingu, ale rozhodla jsem se dostat přes castingovou agenturu i na pole filmové. Takže ta křivá ruka, která trčí z davu ve videoklipu Rihanny je opravu moje, usmívám se na vás ve videu k písni Jakuba Zahradníka a ta ofinka s očima, která tři vteřiny vyčuhuje za Bondovou sedačkou ve vlaku v jeho předposledním filmu, mi taky patří. Filmová kariéra se mi tedy moc nepovedla.

Když jsem dokončila veškerá studia, na která jsem doposud měla energii a kterými byl obor hotelnictví, gastronomie a cestovní ruch, chtěla jsem si najít stálou práci co nejdříve. Stálo přede mnou rozhodnutí, který obor této trojkombinace mi vyhovuje nejlépe. Zkusila jsem tedy hotelnictví. Po třech měsících v hotelu „U věčného slibu“, kdy jsem stále ještě nepracovala na místě, které jsem měla ve smlouvě, jsem využila právo veta. Další metou byla tedy gastronomie. Bůh se mě snažil varovat všemi prostředky, ale já jsem slepá hluchá nastoupila na místo provozní restaurace k velmi známému restauratérovi, který zrovna otevíral několik nových podniků. Tato práce mi přinesla obrovskou zkušenost co se týče jednání s lidmi, což byl v multikulturní partičce občas docela oříšek. Také jsem si tam ale uvědomila, že otevřít cizí restauraci je fakt náročné, natožpak si někdy usmyslit, že si otevřu svoji. Práce bylo opravdu hodně a moje dvanáctihodinové pracovní doby se občas téměř zdvojnásobily. Nebyla jsem nikdy workholik, ale nešlo to jinak. Říkala jsem si, že když jsem už jednu práci potřech měsících zabalila, tuhle musím zvládnout. Nebrala jsem bohužel v potaz znamení z hůry, kterými byly ledvinové kolapsy, dehydratace a časté návštěvy pohotovosti cestou z práce. Když jsem se jednou z pohotovosti ještě vracela večer zpět do práce, došlo mi, že mám asi horečku, zdravý člověk by přece tento postup nezvolil. V ten moment si už moje tělo opravu říkalo o time out. Následující dva dny si skoro nepamatuji, snad jen to, že ten druhý byl Štědrý den a byla jsem opět v čekárně na pohotovosti. Co jsem ten rok ale dostala k vánocům zjistím asi jen prohlížením fotek. Všichni kolem mě si mysleli, že už si konečně uvědomím, jak mě ta práce ničí, ale já jsem se rozhodla bojovat i nadále. Dobojovala jsem poslední den ve zkušební době, kdy jsem dostala padáka za to, že jsem si dovolila tak dlouho stonat. Musím se ale přiznat, že tentokrát pro mě byla výpověď vysvobozením. Slavila jsem ji do osmi do rána s kolegou, který odešel o 14 dní později dobrovolně také.

Na zaměstnání tedy skóre nic moc,  jednou jsem odešla já,  jednou jsem byla „odejíta“. 2 x 3 měsíce v životopise nezní příliš reprezentativně, ale našli se i takoví, kterým se mě zželelo a práci mi nabídli. Mezi nimi byla i jedna cestovní agentura, která se věnuje prodeji letenek. Po čtyřhodinových psychotestech a několikadenním školení jsem nastoupila na pozici letenkáře. Žádné dvanáctky, pěkně od devíti do pěti a volné víkendy. Těšila jsem se na toto klidné zaměstnání a skutečně jsem se přehoupla přes hranici tří měsíců. Měsíce se ve finále spojili v jeden rok, za který se ale spousta věcí změnila. Volné víkendy vystřídaly bonusové směny na letišti, pracovní doba se neustále prodlužovala, klid se změnil ve stres a moje ledviny se opět ozvaly. Když mi jednou volali kamarádi v pátek večer, že už jdou domů z hospůdky, kam jsem nedorazila a já jsem ještě seděla v práci, řekla jsem si, že je tady asi něco špatně a opět jsem začala přemýšlet nad změnou. Hrou osudu se můj životopis dostal do rukou zástupci jisté letecké společnosti a po uplynutí dvouměsíční výpovědní lhůty jsem nastoupila do práce, kterou jsem považovala za velmi perspektivní, víte, takovou tu, kde na vás čeká ta skvělá budoucnost prosperující firmy.

Nastoupila jsem do klidné práce, od devíti do pěti, bez víkendů, získala dvě skvělé kolegyně a klid v duši. Navíc mě firma poslala na tři týdny do Ameriky na kurz, užila jsem si svůj první a asi i poslední let v businessu a poznala nové lidi z celého světa. Vrátila jsem se plná energie, kterou jsem více či méně každodenně využívala téměř rok. Těšila jsem se, že překročím tento časový mezník, ale moji radost zkazilo oznámení, že naši práci přebírá někdo jiný a že si všichni z kanceláře máme sbalit svoje talismany pro štěstí, oblíbená pera, odlepit žluté poznámkové lístečky z počítače a že by nám to nemělo trvat déle než dva měsíce.

Moje maminka za 30 let vystřídala dvě firmy, můj bratr zastává stejnou profesi 11 let. Říkám si, kolik že mi je, že jsem už toho stihla tolik? 28? Neměla by ta čísla být obráceně? V polovině inzerátů stojí, že práce je perspektivní s kariérním postupem, v mladém kolektivu a je zajímavě finančně ohodnocena. Ale je tomu nakonec skutečně tak? Jak mám vědět, že ta či ona nabídka je právě ta pravá, která mi pomůže zbořit tu hranici jednoho roku? Které je to moje řemeslo? Je to něco z toho, co jsem si už zkusila? Mám být kuchařka nebo spisovatelka?  Máte dost mého kňourání? Máte pro mě něco, co jsem ještě nedělala? Chcete mě?