Zatím co můj přítel „paří“ vedle mě na počítači nějakou fotbalovou hru a prohání virtuální hráče po hřišti, vzpomínám na to, jak se ze mě stala fanynka fotbalu, ovšem toho skutečného.
Pravdou je, že mě fotbal hodně dlouho vůbec nezajímal, nechápala jsem a nechápu do teď pravidla, i když už vím, co je to ofsajd. Nebavilo mě sledovat, jak ti kluci běhají za míčem sem a tam a říkala jsem si, jak z toho může být takový fenomén, u kterého lidi na tribunách šílí. Co se mi ale na fotbale líbilo, bylo to, že fotbalisti jsou většinou pěkní kluci s dobrou figurou a jednoho takového jsem potkala a zamilovala se. A tak to celé začalo.
Věci se časem mění, změnit můj názor na fotbal však chtělo toho času víc. Když jsem se na svého kluka šla poprvé podívat na trénink, zamávala jsem na něj, aby viděl, že jsem tam s ním. Chvilku jsem ho pozorovala a i přes to, že měl trénink za 10 minut končit, nedokázala jsem na tu dobu udržet pozornost, a tak jsem si vytáhla z tašky noviny a začala si číst. A rozhodně ne sportovní rubriku. Moc jsem ho asi nepodpořila, co? Příležitost o nápravu mojí reputace se naskytla, když jsem šla poprvé na zápas jeho fotbalového týmu. Vydržela jsem to fakt docela dlouho, ale 90 minut bylo na fanouška začátečníka opravdu moc. Během druhého poločasu jsem se teda nenápadně vyškrábala na nejvyšší lavičku na tribuně a protože ti opravdoví fanoušci si mě nevšímali, přece jen tam byli kvůli fotbalu, opět jsem zašmátrala v tašce a dočetla jsem do konce zápasu knížku. Když můj milý kolem tribuny procházel do šatny, snažila jsem se rychle knížku zamaskovat a usmívat se od ucha k uchu a tím úsměvem ho ujišťovat, že to byl dobrý zápas. Jsem hrozná ženská, jenomže na svoji obhajobu musím říct, že jsem tomu fakt nerozuměla a tak jsem mohla klidně tvrdit, že to byl dobrý zápas, ať jsem ho viděla či nikoliv. To bylo ale naposled, co jsem si na fotbale četla.
Po tom, co se pan brankář osprchoval a vyzvedl si mě na tribuně, zavedl mě do kiosku, který byl přilehlý k fotbalovému hřišti a tam mě seznámil se svými spoluhráči. A v tu chvíli si mě zapamatovali i fanoušci domácího týmu. Když jsem dorazila na příští zápas, ani jsem se nestihla rozhlédnout a už se na mě vrhla tlupa chlapů a táhli mě do „kotle“. Jako brankářova milá jsem dostala čestné místo vedle bubeníka. Poslouchala jsem na svého přítele chválu a byla na něj pyšná. Nebudu zapírat, že mi sledování zápasu zpříjemňovala i pozornost skalních fanoušků, kteří do mě neustále lili nějaký špiritus, který jsem v sychravém podzimním počasí opravdu ocenila. Když jsem pak na svého miláčka čekala u kiosku, zahřátá další vodkou a usmívala jsem se na něj, tentokrát jsem nelhala ani trošičku. Zápas se mi fakt líbil. V kotli jsem pak více méně seděla každý zápas a taky pořádně od plic fandila. Po nějaké době však můj přítel přestoupil do jiného týmu a proto jsem se se „svým“ kotlem rozloučila a následovala svou brankářskou superstar jinam.
Přestože v novém působišti mého fotbalisty nebyla tak parádní tribuna, jako v tom starém, lidi tu byli milí a i zdejší fotbalové prostředí mělo své kouzlo. Fandilo se tu opravdu od srdce a častokrát se fanoušci pokoušeli dávat fotbalistům i „cenné rady“. Když se například dva dědáčci, co tu posedávali na lavičce, každý berličku po pravici i po levici, začali tak nahlas, aby to slyšeli všichni na hřišti, hecovat větami: „Ty bys jim to ukázal, že jo, Franto?“ a druhý na to: „To víš, Jožko, já bych do toho uměl jinak kopnout“, musel se celý tým cítit opravdu zahanbeně. Dokonalou fotbalovou atmosféru dotvářely ještě místní kočky, ve věku 15 až 80, které po boku svých chlapců či manželů po očku fotbal sledovaly, ale ve skutečnosti si přišly od ostatních ženských poslechnout poslední drby. Tyto zápasy jsem mívala ráda, bohužel několikanásobné zranění vyřadilo mého šampióna ze hry a od té doby sleduje fotbal jenom z druhé strany.
Protože je můj přítel už odmala fanouškem Sparty, po přestěhování do Prahy jsme se od televizní obrazovky mohli přesunout přímo na stadion a vychutnat si tak profesionální fotbal v plné kráse. Na první zápas Sparty, na kterém jsem byla, asi nezapomenu. Někomu se může zdát, že přeháním, že stadion Sparty není Maracana, ale s porovnání hřištěm v Horní Dolní je to trochu větší. Taky je to úplně jiná podívaná než v televizi. Byla jsem ohromena. Tehdy se hrál zápas s Hearts of Midlothian a musím říct, že měli lepší kotel než Sparta. Ne že by se nesnažili, ale jude Slavie mi přišlo dost ubohé a ti Skoti měli lepší chorál a všecko. I přes to jsem ale věrně po boku mého přítele fandila Spartě. Nakonec to byla remíza. Některé zápasy mi pak přišly podobné, z řady vystoupil ten s Mariborem, kde nás byla větší parta a tak se líp fandilo a mezi čtyřmi fanoušky jsem nebyla moc vidět a tudíž nikdo nepostřehl, že nevím, proč se v tu chvíli všichni vztekají a nebo proč v onu všichni tleskají, přestože nepadl gól. Na příjemné náladě přidala i přítomnost velkého idolu mého brankáře, který chytával za Spartu a teď seděl na tribuně s obyčejnými smrtelníky, jen jednu řadu před námi.
Poslední zápas, na kterém jsem letos byla, dokud bylo ještě teplo, byl zápas s Plzní. Opět měl pro mě zvláštní kouzlo. Nepamatuji si sice vůbec výsledek, ale nezapomenu na ty remcaly za námi, kteří se celou dobu bavili o jiných týmech, aniž by sledovali zápas, na kterém aktuálně seděli, ani na toho dědka, co si to o přestávce naštvaně rázoval uličkou a rozkopal všechna piva, která si žízniví fanoušci nestihli zvednou ze země. Usměji se i při myšlence na slečnu, která byla zřejmě pozvána na rande, aniž by tušila, že jde o fotbal a cupitala na jehličkách a v minišatičkách nahoru po tribuně, následována pohledy všech přítomných mužů v našem sektoru. Do toho všeho znělo tu radostné, tu žalostné úpění skalního fandy, navlečeného od hlavy až k patě do všeho, co seženete ve fanshopu a ze zadních řad skandování nalitých Angličanů, kteří se přišli mrknout na českou ligu a vychutnat si také alkohol na veřejnosti.
Už teď se těším na další zápas, ovšem, až bude zase trochu teploučko. I když tomu fotbalu doteď nerozumím, jeho atmosféra, ať už v jakékoli lize, je prostě báječná.
