Jak jsem ho oslňyla svímy jazikovímy schopnostmy

Když pozoruji svého inteligentního, sečtělého přítele, který má přehled o nejnovějších událostech jak z domova a ze světa, tak i ze svého oboru, dále pak v oborech mu zdánlivě vzdálených, říkám si občas, v čem mám přehled já, jestli taky něčemu rozumím a něco vím a umím. 

Ano, vystudovala jsem sice „částečně“ vysokou školu, Bc. je přece taky titul a jak jsem se nedávno dověděla z jisté knížky o bylinkách v kapitole o vavřínu, slovo bakalář vznikl ze slov bacca laurea z latinského „Bacca laurea coronati“, tj „plodnými vavřínovými ratolestmi ověnčení“a to už přece musí něco znamenat. Mám taky práci, ve které pracuji s šíleným systémem, který každý den krmím novými a novými zkratkami, které znamenají spoustu věcí a dokonce některým i rozumím. Samozřejmě mám také školu života, kde sbírám neustálé vědomosti, zkušenosti a moudra, počínaje tím, že pokud se o vás perou kluci na diskotéce, za žádnou cenu se je nesnažte od sebe odtrhnout, protože vyfiknutá do nejlepších šatů při návštěvě Národního divadla den poté s monoklem moc parády neuděláte, konče tím, že pokud pracujete pod švédským usurpátorským šéfem, platí v práci dvě pravidla: 1) šéf má vždycky pravdu a 2) když nemá pravdu, platí pravidlo číslo 1 a neopovažujte se oponovat, protože jinak Vás vyhodí (a on to opravdu udělá).

Nicméně mi tyto vědomostia zkušenosti nepřipadají až tak důležité a užitečné a mám pocit, že opravdu nic neumím a ničemu nerozumím a občas propadám depresi. A zde přichází opět můj inteligentní přítel. Neustále mě přesvědčuje, že nejlíp ze všeho přece umím cizí řeči. A já hned na to: „Ale ne, to už teď umí každý“. Ale po pár lichotkách mu uvěřím a říkám si, opravdu, mluvím dobře dvěma jazyky, česky to docela taky zvládám a pár dalších jazyků jsem se učila rekreačně a jistě bych se i domluvila. Ano, myslím, že se mu podaří mě uklidnit. Ovšem do doby, než se celá štěstím bez sebe, že jsem tak strašně chytrá, nerozhodnu mu to předvést v praxi a to na některé ze zahraničních cest.

První zádrhel ve Vašich schopnostech nastane ve chvíli, kdy přijedete do Dublinu a první člověk, kterého potkáte na ulici je Čech. Samozřejmě, Dublin je přece plný Čechů. Ale co třeba, když zabloudíte na Pigale v Paříži a točíte se dokola, kde že je ten zatracený Moulin rouge, zbystříte první oběť, zkoušíte to francouzsky, anglicky a když mezi řečí utrousíte: „sakra, jak to že mi nerozumí“, odpoví vám, že proto, že je Slovák stejně jako první člověk, kterého jste se zeptali na cestu z nádraží v Bruselu. Čechoslováci jsou prostě všude.

Další pokusy nastaly po mírném se zorientování v terénu a tady jsem se už opravdu vyznamenala. Tříměsíční praxí ve špičkovém nejmenovaném pražském hotelu zdeformovaná jsem chtěla poprosit pravou Irku ( zrzavé vlasy, tepláky, jsem si jistá) o pomoc, místo toho jsem jí ji však nabídla. Když se jí někdo na zastávce, kde čeká na autobus z práce, zeptá: „How may I help you?“ , neuvěřitelně ji to vykolejí. Za doprovodného smíchu mého přítele se pokouším zachránit situac aspoň vtipným: „A nebo můžete pomoci vy mně“. Ale vše je ztraceno, odcházím.

Pokus o vylepšení reputace se mi nabízí ve Francii, kde za celý týden potkáváme pouze dva Čechy a to když je na pět vteřin míjíme ve dveřích domorodého obchůdku. Tady ve Francii ukážu, kolikrát jsem člověkem. Zvládla jsem nakoupit pohledy, zbývají známky.Takové slovíčko sice denně nepoužívám, ale takovou „prkotinu“ přeci zvládnu. Snažím se tedy prodavači v trafice vysvětlit, že potřebuji deset známek. Kouká nechápavě, proto se ptám ještě jednou a prodavač opět nechápavě kroutí hlavou, nicméně se ptá kam. Asi už mě pochopil, zdá se. No kam, do České republiky přece. V tom se přidává i jeho kolegyně a oba divoce diskutují o známkách do České republiky a říkají, že fakt neví, kam by mě pro ně poslali. Proboha, kam, vždyť jsem v trafice, kde jinde by mi prodali známky, myslím si, mávaje pohledy před jejich obličejem. „Á, známky“, slyším z prodavačových úst, „á“, říkám si já, takto se řeknou známky. Teď už chápu, že to tak trvalo když jsem po nich deset minut chtěla jízdenky do České republiky. Opět slyším podivuhodný smích. Co na tom, že jsem zbývajících osm dní překládala všechna menu, objednávala v restauraci, kupovala dárečky,dokonce koupila i jízdenky, nikoliv známky, na TGV a zbývajících 5 dní komunikovala plynule se svými francouzskými přáteli, nic naplat, základy francouzštiny zřejmě neovládám.

Poslední šance se mi naskytla letos na dovolené na Mallorce. Pojedeme někam, kde se mluví španělsky, procvičím si další ze svých jazykových znalostí. Objednávám si jídlo, zeptám se na cestu na záchod, dokonce dokážu reklamovat pokoj, večer si na baru objednat pití a po pár skleničkách španělsky říct, že jsem opilá. A víte kde nastala zrada? Kdy mě můj přítel zachránil tím, že využil němčinu, ve které si tak jistá ještě nejsem? Kdy jsem ze sebe potupně strhávala nálepku “umí jazyky“? Bylo to v den, kdy opět došlo na nákup známek.

To byla naše zatím poslední cesta do cizí země. Mám to ještě zkoušet? A víte co říká můj přítel? Dál tvrdí, že umím výborně jazyky. Ano je pravda, že jsem žila ve Francii půl roku a jinak než francouzsky jsem nemluvila, ano, nedávno jsem absolvovala třítýdenní školení toho děsně náročného systému v USA se závěrečným testem, který jsem zvládla na 98% ze sta a ano, umím španělsky i zavolat záchranku, když na to přijde. Asi to byla jen nervozita, říkám a omlouvám mu tak svá momentální jazyková selhání. A může být na mě pyšný, že umím jazyky. Aspoň do chvíle, než se prořeknu, jak jsem si koupila v Paříži svůj první zapalovač. Jak dlouho jsem se učila říkat sirky, zapalovač, sirky, zapalovač. A víte, jak se to francouzsky řekne? E-e-e-e, tady ten!