Dovolená roku

   Včera jsme se doma poprvé bavili o destinaci a rozpočtu pro letošní dovolenou. Ani jedno z těchto kritérií nám však nemůže přinést tak pestrou a dobrodružnou dovolenou, jakou jsme měli loni.

   Když jsme se krátce po novém roce sešly s kamarádkami na kafe, bavily jsme se o minulých dovolených a musím říct, že každá jsme měla svého kandidáta na nejzajímavější dovolenou loňského roku.

   Janička letěla s jistou italskou leteckou společností a ta jak známo ráda hraje hru „čí kufr zůstane na půl cesty“. Letos si vybrali kufr nejen Janičky, ale i jejího přítele, a proto recepční v hotelu celkem čuměli, že přijeli na desetidenní dovolenou jen s kabelkou a batohem. Pozitivum této dovolené bylo zřejmě to, že tím, že vám nepřijdou kufry s oblečením, Alitalia podporuje sexuální život, protože jste celé dny nazí. Ale co, oblečení se dá ještě koupit.

   Kupovat se ale dá, jen když máte peníze. Lucinka si tenhle luxus dovolit nemohla. Když se s manželem doma bavili o tom, že vezmou na dovolenou jen jednu kreditku, asi měli upřesnit kterou, protože si oba mysleli, že platit bude ten druhý, a proto obě karty nechali slavnostně ležet doma na stole. Letenky měli, a to, že jsou bez prostředků, zjistili zřejmě až ve chvíli, kdy si z nadpozemské výše prohlíželi Evropu. Naštěstí pro ně vycestovali jen na prodloužený víkend. Za pár drobných v hotovosti zaplatili skromné ubytování a pak desetkrát obraceli každé euro, co jim zbylo, než si, celí vyhládlí, koupili nějaký polotovar v místní obdobě Tesca nebo si dali výjimečně pizzu, která podle nich byla opravdu tak neskutečně tenká, jak se říká v každé reklamě na tuto italskou specialitu. Pozitivum této dovolené? Ušetřili na další!  

   Čím jsem si nominaci o dovolenou roku zasloužila já? Začněme třeba tím, že jsem proti svému pevnému přesvědčení poprvé zapojila do svých letních plánů cestovní kancelář. Jezdím ráda naslepo, ale tentokrát jsem se chtěla nechat hýčkat, mít servis od začátku až do konce a starat se jen o to, co si dám dobrého a komu pošlu pohlednici. Moje podmínka byla pouze jedna, a to země, kde se mluví španělsky. Nakonec jsme se po doporučení kamaráda, který právě pracoval v cestovní kanceláři, dohodli na dovolené na Kanárech. Zaplatili jsme si malý romantický hotýlek pouze se snídaní, abychom mohli baštit místní speciality přímo v restauracích a postupně jsme sbírali informace o ostrově Tenerife, který se měl stát našim odpočinkovým rájem.

   Když nastal den D, jeli jsme jedním z prvních ranních autobusů na letiště, aby všechno proběhlo v klidu a proto jsme vstávali asi v půl páté. O to víc jsme se těšili, jak odpoledne přistaneme tisíce kilometrů daleko a po náročné cestě sebou plácneme na pláž. Na letišti jsem se poprvé účastnila akce „dovolená v plastové obálce s logem cestovní kanceláře“ a po přebrání všeho potřebného jsme si vystáli frontu na check-in. Když už jsme se natahovali po boarding pasu, slečna u odbavení se tvářila všelijak a nakonec řekla, že v letadle podle rezervačního systému vůbec nejsme. Řekla jsem jí, že se asi dívá špatně a že jsme si dokonce už i rezervovali konkrétní sedadla a pak jen řekla: „Aha, máte pravdu, jste tady“ a dala nám palubky s exitovým místem dle našeho přání. Oddychla jsem si, ale opravdu jen na chvíli. Zatímco naše kufry klouzali do útrob letadla, my jsme si v gatu nakoupili pamlsky a noviny do letadla a poslušně čekali. Protože se neradi cpeme do letadla hned, jak otevře dveře, čekali jsme, až celé procesí bude uvnitř a my tam vklouzneme jako poslední. Když už jsme se, celí nažhavení na let, zvedali k nástupu, zazvonil mi mobil. A sakra, hned jak vlezu do letadla musím si ho vypnout. I přes neznámé číslo jsem zvedla telefon a na druhém konci byla paní z cestovní kanceláře. Ptala se, jak se vede. Tak jí říkám: „Promiňte, je to důležité? Právě se totiž chystáme nastoupit do letadla.“ A paní mi na to odpověděla: „Vy neletíte.“ „Co prosím, co to má jako znamenat?“

   Paní na druhém konci drátu mi jen řekla, že prostě není pro nás místo v letadle, ale že můžeme letět na Mallorku nebo do Bulharska. „Co prosím?“ Suše jsem k mému příteli, který seděl vedle mě, pronesla: „Chceš letět na Mallorku?“ a on se na mě díval stejně nechápavě, jak jsem se asi s telefonem na uchu tvářila já. Pokračovala jsem v hovoru s organizátorkou zájezdu. "Jak nemůžeme letět, máme v ruce palubní lístky s číslem sedadla, tak jak je možné, že neodletím." A paní opakovala, že se prostě stala chyba a nepoletíme. Když to opakovala po několikáté, řekla jsem jí, že jí za chvilku zavolám, protože jsem viděla, že se zavírají dveře do letadla. Když jsem přišla k přepážce a ptala se ještě lidí z ČSA zopakovali mi, že skutečně neletíme a že si s těma palubkami můžeme, slušně řečeno, zatopit.

   V tu chvíli se telefonování do cestovky ujal můj přítel, který, ač byl rozpálen do běla, neřekl za celou dobu ani jediné sprosté slovo. Naopak já, která jsem žhavila drát na kamaráda, který nám zájezd zajišťoval, jsem nadávkami nešetřila. Kamarád, kterého jsme telefonátem vzbudila z kocoviny, vůbec nic nevěděl. Vyjednávání bylo tedy na nás. Oficiální diplomatickou část my versus CK obstarával můj přítel a já se snažila zjistit u leteckých dopravců na letišti, kolik by nás stála nová letenka na Tenerife. Nejnižší cena byla i tak dost vysoká, a proto nám ji cestovní kancelář odmítla zaplatit. Tak se rozplynula má představa, jak si za pár hodin dávám pití ve stejném hotelu, kde pobývala i moje oblíbená Agatha Christie.V tu chvíli nám začala paní agentka nabízet náhradní varianty. Již zmiňované Bulharsko jsme opravdu přijmout nehodlali, což jí můj přítel sdělil dost důrazně, a proto nám teda nabídla Mallorku. Když jsme se zeptali, o které město a který hotel se jedná, bylo nám řečeno, že ještě neví, protože se musí podívat, kde je volno. Tak proč nám to sakra nabízí?

   Zatím co jsme čekali, kam že nás to pošlou, šli jsme si vyzvednout kufry a paní na reklamacích se nás, při pohledu na naše utrápené výrazy ve tvářích, pobaveně ptala, co jsme provedli, že nás vyhodili z letadla. Na vysvětlování jsem neměla chuť ani čas.  Obvolávala jsem kamarády, kteří nám jak podle internetu zjišťovali počasí na Mallorce, tak sdělovali své dojmy z tamní dovolené, abychom si udělali představu, kam máme vlastně jet. To, že bychom neměli jet nikam, nepřipadalo v úvahu, protože jsme dovolenou potřebovali jako sůl a hlavně se to později ukázalo jako nejlepší řešení. Po 4 hodinách strávených na letišti jsme tedy dostali finální nabídku na ještě na týž večer a proto jsme poprosili o zaslání podrobností na mail a jeli jsme domů. V mailu stálo, že nám za zpackání dovolené doplatí dvě hvězdičky na víc, plnou penzi, prostorný pokoj balkonem a s výhledem na moře a hodinky s vodotryskem. Když nás vezl večer na letiště kamarád, říkal, že časem všechny dovolené splývají a že tahle bude pro nás aspoň nezapomenutelná. Ó, jakou měl pravdu!

   Když jsem vystála druhou frontu na plastovou obálku a čekala jsem na osobní omluvu od slečny z cestovky, dočkala jsem se jen pohrdavého pohledu a neměla jsem chuť někam letět, naštěstí slečna na check-inu vše napravila svým milým chováním, zřejmě psychicky připravená na dva ranní odpadlíky a tak jsme popadli naše boarding pasy a také jsme na ně odletěli. Na letišti v Palma de Mallorca na nás čekala velmi sympatická paní delegátka, která nás taxíkem poslala na druhý konec ostrova, kam jsme dorazili asi v půl jedné ráno. Konečně jsme tady! Na recepci jsme od pána, který krom pozdravu „dobrý večer“ v deseti jazycích mluvil jen španělsky, dostali klíče a šli si prohlídnout naši ubikaci. Pokoj nebyl ani velký a ani neměl balkon. Neměl dokonce ani okno. Měl pouze dveře vedoucí do světlíku s kanálem. Klimatizace fučela ze stropu přímo na postel, vedle našeho pokoje jezdil neustále nahoru a dolů výtah a bylo slyšet každé spláchnutí záchodu v hotelu. Mým už tak napnutým nervům toto stačilo k probuzení mých někdejších znalostí španělštiny a už za pár minut jsem na recepci excelovala větami typu: „Pokoj se nám nelíbí“ „Jiný pokoj“. Recepční mi vysvětlil, že jim naše CK dala vědět pozdě a proto nás ubytovali v pokoji pro personál. Jiný pokoj je k dispozici až v 11.00 maňana. Tak jo, jednu noc to snad přežijeme. Nacpali jsme špunty, které jsme měli díky bohu s sebou, do uší a po tom šíleném dnu hned usnuli.

   Po probuzení a po snídani jsme se procházeli po okolí a čekali, až se náš nový pokoj uvolní. Pláž byla nádherná, vůně čerstvého vzduchu se mísila s vůněmi linoucími se z místních hospůdek a já si konečně připadala jako na dovolené. V 11hodin jsme se skutečně přestěhovali do pokoje, který nám byl slíben a po požádání o trezor jsme jej dostali gratis jako kompenzaci za minulou noc. Co cestovka pokazila, se snažil hotel napravit. Personál byl opravdu skvělý a zůstalo to tak po celou dobu našeho pobytu. Nejvíce jsem jejich pomoc měla ocenit už druhého dne, což jsem ještě netušila. Celý den jsme se oddávali vodním radovánkám, opalování, popíjení koktejlů a pojídání místních dobrot. Do hotelu jsme se vrátili až večer, ale jak se později ukázalo, to se nám stalo osudným.

   Druhý den ráno byl se mnou přítel na pláži jen chvilku, protože mu nebylo dobře, nedalo mi to a po chvilce jsem šla za ním na pokoj. Vypadal dost bledě a bylo mu špatně od žaludku. Po dlouhém vysvětlování v jídelně, za pomoci místního číšníka, který uměl anglicky, že to jídlo nevynáším na pokoj kvůli vytváření zásob, jak to bohužel dělali někteří zde ubytovaní, jsem mu od vedoucího restaurace přinesla pár kousků ovoce, aby aspoň něco snědl. Situace se bohužel nezlepšila a tak jsem za asistence ochotných recepčních zavolala místního doktora. Komunikace po příjezdu doktora probíhala trojjazyčně, my s přítelem jsme mluvili spolu česky, doktorovi jsem to překládala do španělštiny podle slovníku, když nestačila španělština, mluvili jsme s přítelem anglicky, což zase nebylo moc ku prospěchu pana doktora. Po téhle šílené konverzaci doktor doporučil buď léky na žaludek nebo převoz do nemocnice. No to byl výběr. Vzhledem k tomu, že se mému spolucestovateli výrazně během chvíle přitížilo, dorazila za pár okamžiků hotelu sanitka a za přihlížení hotelového obecenstva a za zvuků sirén, nikoli však mořských, jsme se vydali do nejbližší nemocnice. Ze sanitky mého přítele už museli vynášet a odvážet na vozíku, protože dostal křeče do rukou a do nohou a nebyl schopen pohybu. Strašně jsem se o něj bála a tak jsem spěchala za vozíkem, jenže mě odchytli kvůli papírům na recepci a Michala odvezli neznámo kam. Po vyplnění všech formulářů jsem začala pobíhat jak divá kolem dokola, až se mě nějaký dobrák ujal a já jsem se dostala ke své lásce čekající na doktora. Trvalo to celou věčnost, než ho někdo prohlédl, ale pak následovalo tak komplexní vyšetření, že jsem věděla, že jsme v dobrých rukou. Konverzace opět probíhala česko-španělsko-anglicky, protkaná sem tam latinskými pojmy z medicíny, který mě v tu chvíli můj přítel naprosto ohromil. Po hodinách strávených ve špitále zazněl verdikt:celkové vyčerpání organizmu, podpořené přehřátím, které zřejmě způsobilo naše celodenní vysedávání na slunci.  Když Michalovi prali do žil druhou kapačku, začal si ze mě dělat srandu a flirtoval se sestřičkami, z čehož jsem měla překvapivě velkou radost, protože jsem věděla, že se dává dohromady. Ještě tu noc byl propuštěn za doprovodu různých varování a doporučení.

   Následujícího rána se stal hvězdou celého hotelu, v restauraci nás číšník obskakoval s neobyčejným zájmem, jestli je příteli lépe a v šumu hotelových hostů jsme občas česky zaslechli: „To je ten chlap, co ho odvezla včera sanitka.“ Na recepci jsme zase dostali pár dobrých rad, jako dodržovat polední siestu, kdy to nejvíc pálí, koupit si slunečník a pokrývku hlavy. Všechny rady jsme využili do puntíku. Koupila jsem si kšiltovku a Michal klobouk a bylo nám fuk, že vypadáme jako typičtí turisti. Na pláž jsme přitáhli slunečník a i když jsme se po týdnu vrátili jen lehce přismahlí, za ten pocit, že už se nikomu z nás nic nestalo, to stálo. Protože jsme nechtěli riskovat další kolaps, tím spíš ne za volantem, vzdali jsme pronájem auta a místo toho využili fakultativních výletů a projížďky na lodi. Oslavili jsme moje narozeniny i naše výročí, plavali jsme a potápěli se, pokračovali v obžerství středomořských lahůdek a užívali si dovolenou jak jen to šlo. Až do posledního dne vše probíhalo jak v kýčovitém romantickém filmu. Ale nic netrvá věčně.

   V den odjezdu jsme museli sbalit fidlátka a vyklidit v deset hodin pokoj. Na pláži jsme byli jen chviličku, protože se zatáhlo a mraky se bohužel nekupily jen na nebi. Dohnáni okolnostmi jsme tedy strávili většinu času v blízkosti hotelového baru, kterému jsme se celý týden vyhýbali. Zatím co můj přítel hledal volné místo u bazénu, šla jsem nám pro něco k pití a zaslechla jsem, jak se dvě Češky baví o tom, že cestovní kancelář, se kterou sem přijeli, zkrachovala. Musím říct, že i když nerada poslouchám cizí hovory, natož se do nich nějak vměšuji, vlezle jsme se zeptala, která že to cestovka. Byla to cestovní kancelář Tomi tour, cestovka specializovaná na Mallorku a na Kanáry, byla to cestovka pana Fischera a co víc, byla to cestovka, se kterou jsme sem přiletěli my. Po chvilkovém vyptávání jsem zjistila, že krach vyhlásili předchozí večer a zhruba ve stejnou dobu si sbalila kufr i delegátka, které se nedalo absolutně dovolat. Po několika zprávách a telefonátu jsme se dověděli, že snad pro nás někdo přijede večer a odveze nás na letiště. Snad. Měli jsme odjíždět v deset večer, asi dvě hodiny po nás mělo jet dalších deset lidí a tak jsme se všichni hromadně modlili. Zbytek českého osazenstva se pomalu zpíjel u baru do němoty a čekal, kdy a jestli vůbec odletí oni.

   Začali jsem zjišťovat spoje na letiště, vzdálené sto kilometrů, pro případ, že by se žádný transfer nekonal. Mezitím jsme si dohodli odvoz s kamarádem v Praze s tím, že na Ruzyni budeme asi ve tři, pokud vůbec. Do toho přišla zpráva od mojí kamarádky Martinky, která se strachovala, co s námi je, že četla novinky na internetu a že nám drží palce, ať to dopadne dobře. Pro jistotu prý zůstane celou noc na telefonu.

   V deset hodin skutečně před hotel dorazil náš odvoz a já jsem si v autě řekla, že už to máme z krku. Michal jen poznamenal, že nebude klidný, dokud nebudeme v Praze, za dveřmi našeho bytu. Na letišti v Palmě byl trošku chaos, ale po tom všem mě už ani moc nevytočily nemístné narážky delegátek jiných kanceláří, které se nám nepokrytě vysmívali do očí. Dostali jsme se do letadla, letadlo vzlétlo, letadlo přistálo. Byli jsme zpět v Praze. Změna venkovní teploty byla na mě až moc drsná, ale věděla jsem, že za půl hodiny budu doma v pelíšku a tak jsem si na sebe dala dvě mikiny a čekala na odvoz. Radim dorazil okamžitě a vypadal fakt děsně. Původně jsem si myslela, že je to tím, že ho taháme ve tři ráno z postele, ale fakt byl, že jel ze zubařské pohotovosti a bolestí měl napuchlou celou hlavu. Abychom ho v jeho utrpení moc nezdržovali, naskákali jsme s kufry do auta a rozjeli se. Ještě jsme mu ani nezačali líčit naše dobrodružství a auto začalo podivně poskakovat a všelijak tančit po silnici. Po pár minutách dotančilo. Jeho Mazda dosloužila na půl cesty mezi letištěm a Prahou. 

   Volajíce odtahovku, vyprávěli jsme Radimovi naši story a omluvili jsme se mu, že se stal její součástí. Bohužel se nám hodně dlouho nedařilo dovolat žádnou z nonstop odtahovek a tak jsme využila přítele na telefonu. Martinka opravdu spala s mobilem v ruce. I tak ale asi nečekala, že jí budu ve čtvrt na čtyři ráno volat. Její první dotaz byl, jestli jsme už v Praze. Pak si oddychla a začala vymýšlet vysvobozovací plán. Ve čtyři hodiny už se na nás s přítelem usmívali s opuchlými očičky u silnice, avšak po zjištění, že Mazdě už nefungovaly ani brzdy, jsme odtahovací manévr vyloučili z obavy z destrukce dalšího vozu. A tak jsme stále telefonovali a nakonec jsme se jedné odtahovce dovolali. Protože už to celé trvalo docela dlouho a dvě mikiny nestačily, začala mi být zima a tak mě Radim zabalil do zimní bundy, kterou měl náhodou od únorové lyžovačky stále v autě. A tak do pěti do rána nás všech pět čekalo u dálnice, Radim s bolavým zubem a já v zimní bundě uprostřed července. Nakonec všichni účastníci ranního meetingu u silnice s názvem V nouzi poznáš přítele  obdrželi památeční flašku vína za statečnost a Mazda včetně šoféra byla nakonec odtažena profesionálem. Když nás naši „přátelé na telefonu“ dovezli domů, bylo asi půl šesté ráno. Totálně vyčerpaní jsme se skáceli do postele, s prvními slunečními paprsky jsme nasadili škrabošky používané pro spaní v letadle, láskyplně se objali a vyčerpáním usnuli.
   Pozitivum této dovolené? Máme jeden druhého a spolu přežijeme všechno