Vím, že už je po Aprílu, ale Kubánci ten pokažený Fidelův oslavují už druhý měsíc a skončí s tím až v říjnu. Je třeba dodat, že jsou to Kubánci na Miami. Evropa si ono výročí připomíná na různých místech, ale u nás nikdo. Možná proto, že je to všechno méně efektní, než se nechat vystavit v kleci na Václaváku převlečen za kubánského politického vězně, čehož jsme také byli svědky.
Nejhorší apríl Castrova života začal 1. dubna 1980. Šest mužů se zmocnilo autobusu, se kterým prorazili bránu peruánského velvyslanectví v Havaně. Kubánská ostraha ambasády po nich začala okamžitě pálit a při střelbě přišel o život sedmadvacetiletý voják Pedro Ortiz Cabrera. Útočníci požádali o politický azyl a dostali ho. Fidel Castro na protest proti postupu Peruánců odvolal od budovy ochranku, což neměl dělat - během čtyř dnů se tísnilo na zahradě peruánského velvyslanectví 11 tisíc lidí a před ní se tlačili další.
Tehdy se (poprvé a naposled) Fidelu Castrovi za jeho vládnutí vymkly události zcela z rukou.
Rozzuřený a ublížený diktátor otevřel pro všechny, kdo nechtěli zůstat na ostrově, přístav Mariel. Od dubna do října 1980 jich odjelo na člunech najatých jejich příbuznými a krajany 125 tisíc. Odjížděli by dál, ale Castro psychicky nevydržel a jejich útěk zastavil.
Ale mstil se. Poslal za moře (často násilím) také tisíce kriminálníků, alkoholiky, pouliční prostituty i homosexuály ze škol a univerzit a kromě toho vytahal z blázinců a vyhnal ze země lidi duševně nemocné.
A aby toho nebylo dost, obnovil veřejný lynč, který z amerického kontinentu vymizel mnoho let předtím. Nazval ho nabubřele "acto de repudio" neboli akt zapuzení a začal ho uplatňovat proti těm, kdo se rozhodli Kubu opustit. A dodnes ho používá - hlavně proti disentu. Oběti jsou vláčeny davem (často sousedů nebo spolupracovníků ze zaměstnání) po ulici, jsou uráženy, bity i kamenovány. Pokud tomu nevěříte, zadejte si heslo "acto de repudio" na internetu a podívejte se, jak nepříčetný dav (dovezený na místo autobusy) lynčuje v Havaně 10. prosince 2009 Dámy v bílém (ženská organizace na ochranu lidských práv, jíž vede Laura Pollánová, manželka Hectora Maceda, odsouzeného na dvacet let do vězení), které na ulici rozdávaly lidem květiny a letáky.
Lynč novináře Reinalda Escobara je odporný (stejně jako zmlácení jeho ženy, blogerky Yoanni Sánchezové, která si dovolila položit provokativní otázky Raúlu Castrovi), ale mimořádně hnusná a jinak to nazvat neumím, je režie aktu zapuzení či spíše zapuzování oktora Darsi Ferrera před jeho havanským domem, kde se schovával s manželkou a malým synem za zamčenými dveřmi. Je zajímavé, že slovní útoky ochotníků ze sousedství, kteří vystupovali v nechutné aktovce, byly namířeny především proti Ferrerově ženě: "Vrať nám elektrickou konvici (je na příděl) a zástrčku (je na příděl), kterou jsme ti dali, nestoudnice! Vaří si kafe (je na příděl), nestoudnice, kurva, žoldnéřka, zapradaná! Jsi frustrovaná, protože nemůžeš mít děti! (Paní Ferrerová už další děti mít opravdu nemůže.) Máš vyschlou dělohu... Hadi nemůžou mít děti!"
"Největšími utiskovateli jsou ti nejvíce utiskovaní," napsal dominikánský spisovatel Junot Díaz.
26. července 1980 (v nejposvátnější kubánský den, na výročí útoku na kasárna Moncada) si Fidelova nejbližší spolupracovnice a skutečná první dáma revoluce Haydée Santamaríová vložila do úst hlaveň revoveru a zmáčkla spoušť, protože nedokázala morálně čelit Castrovu nevyvedenému Aprílu. Zastřelil se i bývalý kubánský prezident Osvaldo Dorticos.
Nemálo Kubánců na Miami teď oslavuje třicet let (vlastní) svobody. A vzteklý stařík Castro? Pro toho to všechno byl nejspíš jen špatný Apríl.
