Má babička Marie Šárová, dentistka z Přívor u Mělníka, fandila celý život hokeji. Vydrželo jí to do pětadevadesáti let. Před televizní obrazovkou nesedávala jen při olympiádě nebo mistrovství světa. Nevynechala ani jeden ligový přenos.
Babička byla tichou divačkou, navenek bez emocí. Kibicování nesnášela. Jediné, co jsme od ní slýchávali, bylo: "Kluci hrajou dobře."
Když hráli kluci špatně, mlčela. Ale od televize by ji stejně nikdo nedostal. Fascinovaně jsme pozorovali, jak si babička v duchu naposledy utáhne kanady a zástěru a vzápětí se vyřítí na led, aby podržela Pepíka Mikoláše, slavného brankáře s velkým srdcem, jemuž právě hrozilo, že pustí góla a ještě přijde o další zub (chybělo mu jich asi dvanáct). Jako dentistka měla babička kolikrát dvojnásobnou starost.
Jejími miláčky byli Tumba Johanson ze Švédska a Jarda Holík z Vysočiny. Dlouho je nedokázal nikdo nahradit. Až se jednou objevil mladý kluk, který se jmenoval Jaromír Jágr.
"Bude ze všech nejlepší," říkávala babička Marie. "Ten má ale srdce..."
Má babička, sokolka, věděla, co je mít bojovné srdce a jít si za svou vizí a měla dar poznat to u ostatních. Jaká byla její vize? V padesátém jí vyvlastnili a přestěhovali ordinaci z Přívor do Všetat, ale směla do ní docházet. O šest let později se rozhodla, že už toho má dost - kdo bude chtít, může přijít za ní. "Jsem moc dobrá na to, aby mě poučoval nějakej patlal," vysvětlila to rodině.
Snesla z půdy starou šlapací vrtačku, vyčistila ji a naolejovala... a nemusela dlouho čekat.
Za to, že se rozhodla soukromě a načerno podnikat v oblasti medicíny uprostřed padesátých let, by ji nepochybně čekal těžký a exemplární trest. Denně měla plnou čekárnu, ale nikdy ji neshodil nikdo ani od nás, ani ze Všetat, ani z Tišic, ani z Mělníka, ani z Prahy a samozřejmě ji neshodili ani její zahraniční klienti, které k ní posílali z Fakultní nemocnice na Karlově náměstí, protože tam nikdo nedokázal vyrobit tak dokonalý umělý chrup jako Marie Šárová z Přívor.
Neshodil ji ani Patlal, který se tiše upíjel ve státním ambulatoriu, protože tam neměl do čeho píchnout.
Dokonce ji neshodil ani tatíček Pokorný (zdědil ve vesnici ten čestný titul po tatíčkovi Masarykovi a tatíčkovi Stalinovi), místní komunistický předseda - a že uměl lidem zavařit, i když měřil jen metr padesát! Je pravda, že jsme s bráchou často hlídkovali v ulici, jestli Tatíček nejde (a snášeli pak šlapací vrtačku do sklepa, zatímco se pacienti z čekárny v kuchyni přesouvali do úkrytu v obýváku), ale osobně si myslím, že to byl právě on, kdo vynalezl v polovině sedmdesátých let spásný kompromis - u babičky byla z okresního nařízení zřízena zubařská pohovost. Byla to pohotovost zvláštní, protože směla fungovat pouze jednou týdně. Nikdo ale neurčil, který den to bude... A tak se na přívorské pohotovosti pro jistotu pracovalo sedm dnů v týdnu.
O pár let později dokonce moje babička Marie Šárová obdržela diplom za vzornou péči o zdraví lidu. Bodejť by ne, když i někteří Pražáci dávali přednost zubařské pohotovosti v Přívorech před tou ve Vladislavce.
Na té vyhlášené pohotovosti drnčela šlapací vrtačka ještě před patnácti lety. To bylo babičce devadesát. A deset roků už babička sleduje hokejové zápasy z nebe... Věřím, že jsi viděla to včerejší utkání s Rusáky, babi. Měla jsi pravdu - ten kluk Jágrů, ten má ale srdce! Kluci hráli dobře, ale bez něho by nevyhráli. Lidi s velkým srdcem však umí přesvědčit ostatní, aby se s nimi vydali stejnou cestou. Proto tenkrát stáli všichni za tebou...
Stejně jako naši hráči na mistrovství světa stáli za Jardou Jágrem, tvým nejoblíbenějším hokejistou. Copak to vůbec mohlo dopadnout jinak?
