Diskuse kolem vraždy a pohřbu Václava Kočky mladšího ještě asi dlouho neutichnou, obecně převládá názor "Jak žil, tak zemřel." Jinými slovy - že to pro mladého Kočku dopadlo, jak to dopadlo, není vlastně nic divného. Co se dalo čekat?
Kromě toho, že drtivá většina vražd, s nimiž se setkáváme, se odehrává v kinech a televizi, nikoliv v barovém reálu jako kdysi na Divokém Západě, vlastně nic.
Otec Kočka není hoden politování, přesvědčují nás novináři i veřejnost. Zařídil pro syna svět, který ho nakonec převálcoval.
A pompézním pohřbem a srovnáním národního světce s národním mafiánem (?), které na pohřbu zaznělo z úst sluhy božího, tomu všemu byla nasazena koruna.
Finis coronat opus.
Takže jsme pro sebe zase něco vyřešili a honem - kde je nějaká další vražda nebo do nebe volající skandál, politika prorostlá mafií?
Aleš Presler se ve svém blogu o občanu Kočkovi (domnívám se, že velmi nešťastně) snažil Václava Kočku staršího představit jako osobnost, jíž nechybí lidský rozměr. Vypadalo to ovšem, že něco chybí panu Preslerovi.
Takže - pana Kočkou neznám. Zabili mu syna. Táta, nepochybně šílený žalem, mu vystrojil takový pohřeb, jaký uměl, na jaký měl a jaký mu úřady dovolily.
Se všemi těmi trapasy, pompou, celebritami...
A co je vám všem, sakra, do toho?
