Jak se ve Všetatech objevil největší motýl světa

Kamarád Jan ze Všetat se užíral, rozváděl a hubnul. Za dva měsíce ztratil třicet kilo. "Toho chlapa je škoda," začalo se povídat. "Hodnej, pracovitej, nekouří, nepije. Tak co mu je? Jako kdyby měl..."

Neměl. Jednoho dne prostě Janova žena Jana pojala hluboký odpor k hodným mužům a zdravému životu bez cigaret. A začala zuřivě dohánět všechno, co jí za sedmnáct let manželství uteklo. Bylo toho hodně, naštěstí to prováděla v sousedním městě. Jan hubnul a mlčel.

Doma se pochopitelně mluvilo velmi nahlas. Jenže co s tím, když Jana viděla všechno tak černobíle? Jan, který choval papoušky, mořské rybičky a flekaté hady a uživil tím rodinu, s takovým nebarevným pohledem na svět prostě nemohl souhlasit.

Barvy nebarvy, Jana podala návrh na rozvod.

Měli dítě, sedmnáctiletou Janičku. Chystala se na maškarní bál. Jan vymyslel úžasnou věc. Přestrojil svou dceru za otakárka fenyklového (Papilio machaon). Otakárci jsou nádherní a je je jich málo. Janička sklidila mimořádný obdiv, protože měla kuráž a milujícího otce.

Dráty a hedvábí, byl tu motýl. Barevný, překrásný, úspěšný... na rozdíl od stvořitele, který si připadal k ničemu.

Za dva týdny se ve Všetatech opět plesalo. V černém a bílém, bez převleků.

Hubený Jan ale vklouzl do hedvábí a drátů a rozletěl se k místní sokolovně za světlem a hudbou. Přistál na parketu, jenže se mu nechtělo tančit. Měl žízeň. Přistoupil ke stolům, nastavil barevný sosák důmyslně vyrobený z hadičky a rozstřiženého balonku. A pil...

Nikoho to nepohoršilo. Všichni věděli, že ten ztrápený a hodný člověk se prostě potřebuje ztřískat jako otakárek fenyklový, a už ani nechtěli znát důvod.

Zpátky Jana křídla neunesla. Ploužil se domů zkratkou podle trati a chtělo se mu spát. Objal sloup elektrifikované železnice a usnul ve stoje...

Neprobudila ho zima, ale klapot. Otevřel oči. Z kalné mlhy se vyloupla přihrbená silueta muže v oranžové vestě, s kyblíkem kolomazi v jedné a tyčí v druhé ruce. V pomalém, leč pravidelném rytmu proklepával a promazával šrouby na kolejích.

Otakárek se zachvěl zimou, křídla zašustila. Ajzboňák zvedl oči... Zařval. Odhodil tyč a kolomaz. Otočil se a prchal k depu, protože tak velkého motýla v životě neviděl.

Co dál?

Jan se znovu oženil. Vede se mu dobře. Má Zdenu a Zdeničku. Někdy však přemýšlím o vyděšeném kolomazníkovi. Jak ten se vyrovnal s příšerou, která na něj civěla z mlhy? Dostane i on svůj život do normálních kolejí?