Bylo mi devatenáct, Vladimírovi osmnáct a byli jsme spolužáci z gymnázia. A kamarádi. Velcí. V květnu 1969 vyvěsil jistý Moravec z okna svého bytu sovětské vlaječky a protože byly vůbec první, které jsme od předešlého roku viděli, rozhodli jsme se, že ho donutíme, aby je sundal.
Nepíšu o tom poprvé, ale podruhé. Letos jsem tu starou vzpomínku včlenil do úvahy o Českém údělu (ten seriál běží celý rok), která vyšla přímo na čtyřicáté výročí srpna v Literárních novinách a nechtěl jsem se k ní už vracet.
Před pár dny jsem ale na blozích iDNESU zaregistroval článek o tom, že Vladimír Špidla byl nejslušnějším politikem ČSSD. Myslím si to také. A navíc bych svůj názor na něho nezměnil, i kdyby třeba začal reprezentovat zcela opačnou stranu.
Myslím si dokonce, že Vladimír je jedním z nejslušnějších lidí, jaké jsem kdy poznal. A při pohledu na dnešní lídry oranžových to určitě není na škodu připomínat.
A ještě jedno - Vladimír se nikdy moc nebál. I to je dobré si připomenout, poněvadž nevěřím, že bychom o něm třeba budoucnu neslyšeli.
Když jsme se Špidlou a Adamovským (dnes známý anesteziolog) vtrhli k Moravcovi, který přednášel na Vysoké škole ekonomické, zjistili jsme, že v bytě není sám. Nejdřív nás zmateně zatýkal, jeho žena volala policii, na kterou se nedovolala... chvílemi nás vyhazovali a chvílemi tahali dovnitř. Prostě zmatek, který vyvolá přepadení. Ostatně, ničím jiným to, co jsme právě prováděli, nebylo.
Musím se přiznat ještě k jedné věci. Měl jsem v kapse obrovský (dávno rozbitý a nefunkční) revolver, co kdysi patřil někomu přímo z carské ochranky, což je jiný příběh a naštěstí jsem ho na podporu svých argumentů nevytáhl. Proč naštěstí? Poněvadž se v bytě náhle objevili další tři muži. Ten nejmenší, obtloustlý a v brýlích velel druhé straně, tedy i rozzuřenému Moravcovi.
"Pozvi je na kafe, cucáky!" přikázal mu.
Dostali jsme kafe a tři hodiny se zuřivě hádali, jestli to v srpnu 68 byla okupace nebo bratrská pomoc. Moravcovi vlajky se srpem a kladivem samozřejmě nesundali. My ze svých názorů neslevili, protistrana také ne.
Jejich hlavní argument? "Chcete, aby se vrátila bída? Když jsme měli největší hlad, chodili jsme s tatínkem čichat před uzenářství, jak voní párky, " neustále opakoval brýlatý šéf našich odpůrců.
Hlad jsme nepoznali, vůně párků nás nebrala.
Pak jsme se dozvěděli, kdo je muž s brýlemi. Novopečený normalizační mininistr spravedlnosti Jan Němec.
Mohl udělat cokoliv. Mohl nás zatknout, nechat vyhodit ze školy, zavřít, zmlátit, mohl nás teoreticky třeba nechat svou ochrankou zastřelit. Jan Němec se ale zachoval slušně. Ať už byl jakýkoliv, nikdy jsme žádné důsledky své přiblblé odvahy nepocítili.
Když jsme odcházeli, zjistil jsem, že mi po celou dobu zuřivé debaty koukala z protržené kapsy u bundy dlouhatánská hlaveň revolveru Smith&Wesson.
Bez komentáře.
O tři měsíce později (v srpnu 1969) jsme zase seděli na kafi, tentokrát u Špidlů. Jeho plačící matka mu omývala záda rozmlácená na krvavou kaši policejními obušky. Dva dny po protiokupačních demonstracích, které potlačily ne sovětské, ale naše tanky, ho chytili na Václaváku a jeho jediným hříchem bylo, že byl mladý. Odvlekli ho do Krakovské stejně jako spoustu dalších mladých lidí, kteří tam museli běhat uličkou zjevně zfetovaných policajtských mlátiček.
Proč? Aby si konečně zapamatovali, kdo u nás vládne a šířili svůj strach dál.
Vladimír potom buď jednou nebo dvakrát navštívil psychiatra, poněvadž z toho, co se mu stalo, měl depku.
Velmi neslušný Miloš Zeman toho zneužil a snažil se načrtnout Vladimírův obraz coby podobiznu duševně vyšinutého člověka.
Z pomsty za jeho odvahu, s níž mu Špidla zabránil, aby se stal prezidentem. Osobně se domnívám, že Špidla zabránil katastrofě. Myslím, že bychom na to při jeho hodnocení neměli zapomínat.
Byť nechápu, Vladimíre, jak jsi dokázal mlčet při prasárně, zvané Olovo.
Týden před onou prezidentskou volbou jsem byl podivnými telefonáty masírován, abych svého někdejšího spolužáka přivedl k rozumu. Pochopil jsem, že v tomto státě ví každý o každém všechno.
Jeden mladý nadějný lobbista se dokonce urychleně pokoušel svést mou tehdejší manželku (vysmála se mu), snad s nadějí, že mě přesvědčí ona, já přesvědčím Vladimíra... Někdy bych chtěl vidět ten krizový štáb v akci.
Nevím ovšem, co by se stalo, kdybychom tam s Vladimírem přišli a já měl v kapse od bundy ten prastarý Smith&Wesson.
