Žitomyr a poslední chvíle na Ukrajině

Vracím se do Kyjeva po pěti dnech na Donbasu plný dojmů a zážitků. Před cestou do Prahy ještě trávím poslední chvíle ve městě Žitomyr. A o nich pojednává tento článek.

Hurá, Kyjev. Přežili jsme, zatím. Celou noc jsme strávili na cestě ze Sloviansku. Opět 650 kilometrů napříč Ukrajinou. Včera večer při nástupu do autobusu jsem měl trochu obavu, jelikož jsme jeli celou noc dvoupatrovým autobusem po ne zrovna bezpečných ukrajinských silnicích a také na celou cestu byl jen jeden řidič, který jel takřka bez přestávek. Obava byla, ale nakonec to dobře dopadlo. Po odjezdu ze Sloviansku jsme pro uvedení do stavu narkózy a přežití cesty požili trochu té ukrajinské vodky a koňaku. Po následném „komatu“ jsem se probudil 50 km před Kyjevem. Tedy ideální stav. Jen mě mrzí, že jsem se nestihl rozloučit s některými účastníky našeho turné, kteří vystupovali po cestě.

Článek popisuje jeden z mých dnů strávených na Ukrajině a na Donbasu. Pro ostatní články sledujte můj blog.

Přijíždíme na konečnou. Na místo, odkud jsme na Donbas vyjížděli. Loučíme se se zbývajícími účastníky. Mimo jiné i s Darjou a Dimou, dvěma studenty Doněcké univerzity, se kterými se mi podařilo udělat rozhovor, který naleznete zde. Náš zbytek čeká na dopravu do Žitomyru, kde strávím poslední den před zítřejším odjezdem zpět do Kyjeva a návratem domů. Budu bydlet u vedoucího naší výpravy Volodymira a jeho ženy Ally. Máme objednaný takový mikrobus, který i za nedlouho přijíždí. Naložíme věci i sebe a vyrážíme. Čeká nás ještě zhruba hodina a půl cesty. V polovině nás ale zastavuje dopravní policie na jednom z kontrolních bodů. Naštěstí jde jen o běžnou kontrolu. Zvláštní ale bylo, že i u tohoto běžného stanoviště jsou připravena taková kulometná hnízda. Jedeme od Kyjeva na západ a ne ve směru na Donbas. Ale projeli jsme bez problémů.

V Žitomyru žije bezmála 300 000 obyvatel a je střediskem stejnojmenné oblasti. Jedním ze slavných rodáků je např. sovětský raketový konstruktér Sergej Koroljov. Po příjezdu vysazujeme některé pasažéry a naším prvním cílem je škola číslo 16. Na Ukrajině často nejsou školy pojmenovávány podle jména osoby či názvu ulice apod., ale jsou označeny pouze číslem. Alla je zástupkyní ředitele ve zmíněné škole. Ve škole vykládáme spoustu věcí, které jsme používaly na Donbasu na koncertech a výstavách. Bannery, stojany, techniku atd. Alla mě také školou provádí. Dozvídám se, že škola byla založena v roce 1889 českými přistěhovalci, a to konkrétně rodinou Malých. A že se nacházíme v části města, která se nazývá Česká Krošňa, kde žilo a žije mnoho Čechů. Dokonce zde funguje i krajanský spolek, který si udržuje tradice i jazyk. Je to pěkný pocit. Jsme malá země a vždy potěší uvidět něco českého za hranicemi.

Škola nyní sídlí v nové a ne v původní budově. Při prohlídce pro mě bylo překvapení, jak je zde čisto a jak je škola udržovaná. Prostory i vybavení školy pamatují doby minulé, ale je zde opravdu čisto a vše opraveno. Alla k mému údivu říká, že teď je tu nepořádek, že probíhají rekonstrukce. Je to tedy stejné jako u nás. Prázdniny jsou impulsem pro stavební ruch ve školách.

Když je po prohlídce, odjíždíme k Volodymirovi a Alle domů. Žijí v bytě na sídlišti. Jsou to domy z cihel, které ale nejsou omítnuté. Tento styl je dá se říci všude na Ukrajině. Vypadá to jako náš panelák, ale není to panelák. Rozdíl je jen v použití cihel namísto betonových panelů. Když procházíme domem, Volodymir říká, že musím koukat pod nohy, že je tu spousta různých schodů a nerovností. Odůvodňuje to tím, že v sovětských dobách, kdy dům stavěli, tak udělali v projektech i při stavbě řadu chyb a že to je celé šlendrián.

Konečně „doma“ říkají oba. A já jsem taky rád. Byla to dálka. Nyní sprcha, oběd, na který Alla připravila tzv. golubci, což je obdoba našich plněných paprik. Rozdíl je jen v tom, že místo papriky je maso obaleno zelím. Nad porcí domácí stravy, mi blýskne hlavou, že bych se také mohl oženit. Když vidím starostlivou vařící Allu a sedícího Volodymira, který vše organizuje a současně nalévá panáky.

Po krátkém spánku vyrážíme s Volodymirem na procházku po Žitomyru. Rozdíl např. mezi Žitomyrem a městy na Donbasu je značný. Budovy v sovětském stylu vidíme i zde, ale z urbanistického hlediska jsou města na západní Ukrajině více evropská a je tu také více starých domů a parků. Donbas byl nejvíce vybudován a hustěji osídlen v dobách průmyslové revoluce a následně v sovětských dobách. Podle toho také města na Donbasu vypadají. Panelák, továrna, panelák, nic, panelák, továrna… Cílem naší procházky je hospoda s názvem „fajna knajpa“, kde některé položky z menu připravují v tradiční peci. V knajpě se nás sejde asi deset lidí. Některé znám a některé ne. Servírka je moc sympatická slečna a jak se později přesvědčím, tak i s výbornou pamětí. Objednávání na Ukrajině vypadá asi tak, že jeden host huláká přes druhého své objednávky na servírku, které ale po chvilce ruší a mění. Objednává se asi třicet položek a servírka si je nezapíše. Ptám se jí, jestli si to pamatuje. Ona říká, že ano. Tak uvidíme. Neuvěřitelné, vše přinesla a bez chyby. Klobouk dolů. Já bych si tohle nezapamatoval. A kdo pracoval někdy v hospodě, tak ví, jak to objednávání bývá při větší skupině náročné.

Po čtyřech pivech, tedy zhruba po hodině a půl se k nám připojuje Alla. Když se skupina rozpouští, jdeme se ještě projít po městě. Míjíme jeden ze symbolů města – vodojem a vydáváme se do parku pojmenovanému po Gagarinovi. Alla říká, že park byl založen místním šlechtickým rodem, který byl následně v sovětských dobách prohlášen za vykořisťovatele dělnické třídy a za čisté zlo. Dodává, že rod vykořisťoval tak, že ve městě založil parky, školy, nemocnice apod. A že i v současné době jméno tohoto rodu budí v Žitomyru respekt a uznání. Parkem přicházíme k tzv. „mostu v nikuda“ tedy k mostu, který nikam nevede. Jedná se o velký visutý most. Obrovská konstrukce na ocelových lanech vysoko nad řekou. Název dali mostu místní. Při jeho stavbě se plánovala na druhém břehu odpočinková zóna, ale k její realizaci nikdy nedošlo. I přes to je most oblíbeným cílem obyvatel Žitomyru. Vracíme se, a když přicházíme k východu z parku, vidíme dva kluky na silné motorce, jak prosviští křižovatkou na červenou. Oba jsou bez helmy a jednoduše sebevrazi, blázni. Alla i Volodymir říkají, že takové chování je bohužel na Ukrajině normální a že cestu do Evropy vidí Ukrajinci také jako cestu ke kultivaci národa. Resp. aby toto normální nebylo. Po chvíli vidíme jednoho mladíka z dvojice, jak proletí na motorce zpátky. Stále bez helmy a střelí to křižovatkou na červenou, naslepo. Je už večer a svezeme se domů maršrutkou - mikrobusem, což je jeden z druhů místní MHD. Na Ukrajině bývá MHD často přeplněná a funguje zde systém, že když někdo nastoupí zadními dveřmi a jelikož se platí vepředu, tak po cestujících posílá peníze s informací, za kolik lidí platí. Peníze tedy putují po lidech až k řidiči. Drobné pak zase zpět od řidiče k cestujícímu. Pro našince nezvyk, ale docela pěkný moment lidské interakce v MHD. Přijíždíme domů, jedno rychlé pivko a spát.

Ráno mě čeká s Volodymirem hodinový rozhovor v místní televizi. Přijíždíme do studia. Jsme nalíčeni a usazeni. Před začátkem se s moderátorkou Olgou bavíme o otázkách. Mám trochu problém s jazykem, jelikož mluvím plynule rusky a ukrajinsky rozumím polovinu. Tak to rychle projedeme v ruštině, jelikož říká, že bude pokládat otázky v ukrajinštině. Stanice je regionální, která vysílá v oblasti, kde se mluví ukrajinsky, ale prý není žádný problém, abych odpovídal rusky. To, že se mě bude ptát ukrajinsky a ne rusky, je dáno složením diváků, jejichž prvním jazykem je ukrajinština. Uvádím zvláště pro zdejší ruskou úderku, která se často chytá toho, jak je použití ruštiny trestáno na Ukrajině smrtí apod. Milá úderko, za použití ruštiny opravdu nikoho na Ukrajině nestřílí. A daná situace se dá přirovnat k rozhovoru v české televizi, kde je česká moderátorka, co se česky ptá hosta ze Slovenska a on jí odpovídá slovensky. Měla by se ho snad Češka v rámci korektnosti ptát slovensky?

Po ukončení rozhovoru stíháme rychlý oběd a Volodymir mě doprovází na stanoviště maršrutek, které jedou do Kyjeva. Kyjev je vzdálen ca. 120 km a cesta stojí na naše 90 korun. Ceny za dopravu jsou tedy nižší než u nás, ale ne nějak výrazně. Vzhledem ke kupní síle Ukrajinců je to drahé. Volodymir říká, že do Kyjeva jezdí řada lidí autostopem, což znamená, že lidé, kteří jedou třeba sami autem, tak vezmou pasažéry, aby naplnili auto a pasažér jim zaplatí 50 korun. Je to tedy stejný model jako u nás spolujízda. Jen bez internetu a jednoduše naberete lidi na nějakém stanovišti, které všichni znají.

Po příjezdu do Kyjeva na mě čeká Olga, která mě v Kyjevě provázela i první den, více naleznete zde. Jede se mnou na letiště, abych cestou nezabloudil a nezmeškal letadlo do Prahy. Když přicházíme k terminálu, u vstupu nás čeká bezpečnostní prohlídka. Trošku znervózním, jelikož mám v batohu nějaké „suvenýry“ z Donbasu (pojistky od min, vojenské výložky – vše sesbírané po různých místech). Ale procházíme bez problémů. Olga říká, že před rokem kontroly u vstupu ještě nebyly. Loučíme se, odbavuji zavazadla opět s myšlenkou, ne že snad dorazí, ale aby nebyl nějaký problém vzhledem k jejich vojenskému obsahu. Ale nakonec vše bez problémů, dostávám do pasu razítko, klasický úder do hlavy při nastupování do letadla (měřím dva metry) a za pět hodin mě přes Varšavu čeká Praha. Byl to opravdu zážitek a na dny na Ukrajině jen těžko zapomenu.

Můj blog tímto nekončí. Na Ukrajinu a Donbas jsem jel, abych vše zažil na vlastní kůži a udělal si názor na tamní situaci. V současné informační válce můžeme stoprocentně věřit jen tomu, co vidíme na vlastní oči. Toto bylo pro mě také motivací napsat blog, abych s vámi mohl sdílet své zážitky a popsat situaci na místě bez nějakého přikrášlení. Na závěr ještě jednou uvedu, že na Ukrajinu jsem jel jako fyzická osoba, výlohy si platil sám a byl jsem tam ve svém volném čase. Současně jsem nebyl vyslán žádnou organizací, nepobíral jsem žádnou mzdu, a byl jsem tam v podstatě na dovolené. Toto uvádím z důvodu, jelikož jsem v diskusích označován za placeného amerického agenta, vraha z Wall Streetu apod., i když píšu jen cestopis. V ukrajinském konfliktu nepodporuji žádné politiky a ideologie, stojím na straně obyčejných lidí a o nich se i snažím psát.

Během psaní jsem vycházel z reálných zkušeností a nejsem „expert z gauče“, který fandí Moskvě nebo Kyjevu, a co z Česka dokonale ví, ke komu mají na Donbasu sympatie, a co a své myšlenky šíří dál na blogu nebo v diskusích. Bohužel takových expertů, kteří se snaží manipulovat, jak jsem zjistil, když jsem začal psát, je opravdu víc než dost. Rovněž jsou i organizováni a placeni. Pro mě je to hrozné zjištění, jelikož jsem potkal řadu lidí, kteří jsou obětmi války. A když vidím, jak někteří parazitují na neštěstí druhých s cílem podpory nějakých svých ideologií neslučitelných se svobodou a lidskou důstojností, tak to opravdu radosti nepřidá.

Jak jsem již zmínil, blog tímto nekončí. Budu se i nadále věnovat tématu Ukrajiny. Připravuji shrnutí, co jsem např. očekával a co bylo jiné, co mě nejvíce překvapilo apod. Budu publikovat i rozhovory s osobami, a to nazvěme z různých stran barikády. Budu se věnovat tématům svobody slova a jazyka na Ukrajině, příčinám konfliktu, možným vyústěním, způsobům jak vrátit normální život na Donbas apod. Pokud máte námět na článek, či je třeba něco, co by vás více zajímalo a stálo by za rozpracování, budu rád, pokud téma zmíníte do diskuse.

Děkuji všem čtenářům.

Žitomyr