Severodoněck – krásné ženy v minových polích

Severodoněck, město dvacet kilometrů od války, město obklíčené minovými poli, město plné krásných žen. A já v něm strávil jeden ze svých dnů na Donbase. Jaký vlastně byl Severodoněck? Pro mě nezapomenutelný.

Další den na Ukrajině. Tentokrát nás čeká dlouhá cesta. 3 hodiny jízdy do Severodoněcka. Navíc po vedlejších silnicích, které vedou dále od fronty. Během cesty rovněž překročíme hranice Doněcké oblasti a zavítáme do oblasti Luhanské.  Severodoněck je v současné době administrativním centrem Luhanské oblasti na ukrajinské straně a žije v něm 120 000 obyvatel. Cestou rovněž projíždíme několik kontrolních stanovišť armády. Průjezd probíhá bez nejmenšího problému a ukrajinští vojáci jsou i zde sympaťáci. Nicméně cesta pro mě byla i tak adrenalinem. Dvoupatrový autobus na rozbitých okreskách, míjení kamionů s návěsem na úzkých silnicích, jelikož i kamiony musí hlavní tahy objíždět.

Když přijíždíme do Severodoněcka, naše první zastávka je na náměstí. Stejně jako v Kramatorsku, jde o velké vybetonované prostranství. V Severodoněcku rovněž nechybí piedestal resp. hromada suti, na které dříve stával soudruh Lenin. Nutnou podotknout, že Severodoněck je z mých navštívených měst vůbec nejblíže frontě, cca 20 km. Město bylo obsazeno separatisty v květnu 2014 a následně osvobozeno ukrajinskou armádou v červenci 2014.

Dnes se zde kromě koncertu a výstav koná i seminář pro místní pracovníky s mládeží (učitelé, lektoři, psychologové apod.). Jací tedy jsou místní kantoři? Jedním slovem skvělí. A já to věděl, že skvělí budou. Doslova hltají nové informace, diskutují. Radost s nimi pracovat. Seminář končí, ale i tak si povídáme dál. V jejich očích je vidět touha po něčem normálním, co bylo dříve, před válkou. Podobná akce může někdy i sehrát roli pro návrat lidské důstojnosti, že se opět cítí těmi, kým byli dříve. V celé skupině cca dvaceti účastníků byla zhruba polovina tzv. „pereselenců“, uprchlíků před válkou.

Po semináři se přes oběd v restauraci na ulici Lenina přesunujeme k městskému paláci kultury, kde se bude konat koncert a výstavy. Naší přítomnosti si všímají i místní televizní stanice a novináři, mezi kterými jdu z ruky do ruky a jeden rozhovor stíhá druhý. Cizinec zde? V tuto dobu? A není tu za OSN nebo OBSE či něco podobného? Tak to musí být opravdu exot. Také se seznamuji se zástupkyní gubernátora Luhanské oblasti, sympatická a zajímavá žena. Říká, že co jsme sem přivezli, to je pro místní lidi opravdu potřebné. Návrat normálního života, kultury, to je ten nejlepší lék na poraněnou duši. Pokračujeme dále v rozhovoru. Jelikož je politikem, ptám se jí, jak by měla Evropa a okolní svět reagovat na situaci na Ukrajině. Odpovídá, že cesta sankcí proti Rusku je ta správná. Nakonec uděláme jedno selfie a rozloučíme se.

Seminář za námi, rozhovory také, je chvilka volného času projít se po městě. Procházka bodne, ale člověk si při ní může krk vykroutit. Sjezdil jsem už mnoho měst a mnoho zemí. Všude jsou krásné ženy, ale to, co vidím zde, tak to je opravdu extrém. Musíme to jít s naším vedoucím výpravy Volodymirem vydýchat někam na pivo, je horko.

Při návratu k paláci kultury potkávám jednu ze svých kolegyň, přichází ke mně s neznámou dívkou. Říká, že to je Rita, že byla její studentkou. Dáváme se do řeči a nakonec se rozhodneme, že se půjdeme projít k místnímu přírodnímu koupališti s názvem Parkovoje ozero. Rita zmiňuje, že můžeme jen k jezeru a dál se nesmí. Že vlastně celé město je obklopeno minovými poli a v okolních lesích se také vyskytují ozbrojenci a že je tam nebezpečno. Když přicházíme k jezeru, na chvíli si sedneme. Z jedné strany jezera je pláž, kde se místní sluní a koupají. Vše vypadá absolutně bezstarostně. Druhý břeh je ale zaminovaný a tam už se jít nedá. Jelikož vidím, jak si lidé užívají letní pohodu, ptám se Rity, zda je nijak neznervózňuje, že na druhém břehu je minové pole. „Už jsme si zvykli,“ odpoví a pokrčí rameny.

„Špatný je, že nemůžeme vlastně nikam, dříve jsme mohli do lesa na houby, na šašlik, teď jsme jen ve městě a dostaneme se z něj jen po pár cestách přes blokposty,“ pokračuje.

„Takže je to takové vězení,“ ptám se.

„Jo, dá se to tak říct, nikam nemůžeme.“

„Jak se ještě v Severodoněcku válka projevuje?“  Pokračuji v otázkách.

„Tak slyšíme výbuchy, v noci více, ale to kvůli tomu, že v noci je líp slyšet.“

„A kdy jsi naposledy slyšela výbuchy?“

„Je to dá se říci každý den, jen už jsem si zvykla, takže mě to neprobudí tak často jako dřív.“

„No a kdy tedy naposledy?“

Zamyslí se. „Včera? Předevčírem? Nevím.“

Přemýšlí. Snaží se na to přijít a láme si hlavu, kdy že to vlastně bylo. Nakonec z Rity vypadne jen slovo „blin“ a usměje se. Blin je ruské slovo, které se používá, když má člověk něco na jazyku a nemůže si ani za nic vzpomenout.

 „Počkej,“ reaguji. „Takže ty si lámeš hlavu nad tím, že si nemůžeš vzpomenout, kdy to bylo a ne nad tím, proč se vlastně střílí?“

„Jo, je to tak, už jsme si na to zvykli.“

Kroutím nad tím hlavou a vydáváme se na cestu zpět k paláci kultury, kde je i zbytek naší skupiny. Koncert končí, lidé vychází s běžnou reakcí, se kterou se tu setkáváme. Mají slzy v očích a jsou dojati, fotí se s jednotlivými účinkujícími, mávají, usmívají se.

Zvu Ritu na večeři s naší skupinou. Myslím, že jí to přijde hloupé, že je cizí, a tak nad nabídkou přemýšlí. Po chvilce přemlouvání souhlasí. Myslím, že si to užívá. Je mi jasné, že moc peněz tu nemají a vysedávání v na místní poměry drahé restauraci si nemohou dovolit. Po večeři se chystáme k odjezdu, loučíme se s Ritou. Po cestě k autobusu přichází dvě dívky, nejspíše z publika na koncertu. Všimnou si mého trička s naším logem a ptají se, jestli nemohou také jedno dostat na památku. Bohužel žádná sebou nemáme, ale nechci je zklamat. Nabídnu jim své s informací, že je to ale 3XL. Smějí se a říkají, že to nevadí a že by ho chtěly na památku. Jsem bez trika, odjíždíme, děvčata mávají.

Cestou se ještě stavíme v supermarketu, ve kterém nechybí české pivo ani Becherovka, dokoupit zásoby. V obchodě se dozvídám, že zítra poprvé nemusíme brzy vstávat. Při pohledu do nákupních košíků ostatních členů výpravy mi je jasné, že nás ještě čeká dlouhá noc. Výběr zboží přizpůsobuji ostatním. Přijíždíme na místo. Spíme v takové ubytovně, ale standard slušný. Světlo svítí, voda teče, nic nesmrdí, čisto. Dávám rychlou sprchu a vyrážím na pokoj skupiny z města Čerkasy, která je vždy u všeho, pokud jde o nějakou party. Nakonec se všichni přesuneme ven, kde jsou stoly a lavice pro venkovní posezení. Dostáváme instrukci, že nesmíme vycházet z areálu, jelikož v okolí jsou miny. Všichni kývnou na srozuměnou a pak už následuje obvyklý scénář. Muži (se) nalévají, ženy krájí zakusku, klobásy, sýry, zeleninu. Z mužského osazenstva krájí pouze Serjoža, což vyvolá smích ostatních. Nakonec je mu nůž odebrán a v ruce nahrazen kelímkem s deckou vodky. Váňa, náš režisér zvuku, vybaluje kytaru a začíná hrát. Všichni zpívají a opravdu dobře. Také jsou to profesionálové. Moc fajn večer, všichni se baví, rozmlouvají, smějí se.

Zhruba ve tři ráno se probouzí dělostřelectvo. Vzdálené výbuchy a záblesky vrací naši náladu zpátky na zem. Dokonalá studená sprcha a asi jeden z nejhorších zážitků v mém životě. Po chvíli odcházím spát.

Článek zachycuje jeden ze dnů strávených na Ukrajině a na Donbase. Pro ostatní dny sledujte můj blog.

Severodoněck