Většina z vás jistě zná tuhle repliku z Pelíšků. Ale jak to s tím Kyjevem doopravdy je a zvlášť v těchto časech už ne každý ví. Tak se tam třeba zkusíme zajet podívat. A nejen do Kyjeva, ale i na Donbas.
Byl jsem pozván na Ukrajinu, abych podpořil projekt Asociace KVN Ukrajiny, který se koná v pěti městech v Doněcké a Luhanské oblasti na východní Ukrajině. A ano… Je to známá zóna ATO, kde probíhá již druhým rokem válka. V těchto městech se budou konat různé koncerty, výstavy, semináře. Cílem je vrátit aspoň kousek normálního života pro místní obyvatele. Když jsem dostal nabídku, abych projekt podpořil, neváhal jsem dlouho. Samozřejmě člověk je trošku na rozpacích. Kdo by nebyl, jezdit dobrovolně do války. Ale nabídku jsem přijal a uvidíme, co z toho vznikne.
První zastávkou je tedy Kyjev, a to 23. 6. 2015. Jelikož měřím dva metry, cesta se začala již tradičním úderem do hlavy při nástupu do letadla v Praze a ve Varšavě. Ale zatím dobrý. Na letišti v Kyjevě mě čekala Olga, která je dcerou ředitele již zmíněné asociace a bude mě provázet po městě. Prvním cílem byl Hotel Ukrajina, kde jsem byl na jednu noc ubytován. Hotel Ukrajina se nachází na slavném Majdanu a v době revoluce v něm pobývali zahraniční novináři. Měl jsem tedy vše přímo pod okny. Po rychlém odhození zavazadel do pokoje, resp. tří pokojů, které byly asi dvakrát větší než můj byt v Praze, jsme se vydali na prohlídku města.
Vše tedy začalo na Majdanu. I moje cesta zde začíná. Jak to tam tedy vypadá dnes? Na prostranství jsou různé výstavy fotografií, které vzpomínají minulé události, všude spousta svíček a květin. Rovněž i portrétů nebesnoj sotni, lidí co položili život v době revoluce. Náměstí a nejen náměstí obchází různí lidé s kasičkami se sbírkou na vše možné. Olga říká, že nevěří, že všichni vybírají na dobrou věc, ale spíše jde o podvod a vlastní obohacení. Každopádně kdyby člověk spadl z Marsu a někdo mu řekl, co se zde před více než rokem dělo, asi by nevěřil, že to je pravda. Vše opraveno a vráceno do normálu. Vyhořelý dům tzv. profsojuzov neboli odborů zakrývá plachta s národními hesly. Nikdo tedy na Majdanu netáboří a ani zde nehoří nějaké ohně apod. Ostatně přesvědčte se sami na fotkách.
Vydáváme se dále do města do tzv. vládní čtvrti. Zde občas vidíme určitá místa vztahující se k válce na východě. Jsou to takové malé tábory, kde člověk může přispět na dobrovolníky, či přinést potřebné věci apod. Míjíme úřad prezidenta. Bohužel se nedostaneme přímo až k budově, jelikož ulice je uzavřená policií. Našim cílem je dojít k monumentu nad městem, k soše tzv. Rodiny mať, kterou v roce 1981 otevřel sám velký soudruh Brežněv. Cestou míjíme výstavku tří kusů rozstřílené techniky. Před nimi se nachází cedulky s informacemi, kdy a kde byla technika získána a nechybí rovněž informace, že tento typ techniky se nenachází ve výzbroji ukrajinské armády. Když dorazíme přímo pod Rodinu mať, chvíli posedíme a díváme se na město a Dněpr. Kolem nás procházejí lidé, na trávě posedávají různé skupinky. Absolutně normální život. Atmosférou Kyjev rovněž nepůsobí nijak smutně a zachmuřeně. Vracíme se pomalu zpět parkem, na mostu dokonce vidíme chlapce, co žádá na kolenou a s prstenem v ruce dívku o ruku. Míjíme je a slyšíme jen reakci dívky „ooo bože“. Olga říká, že taková reakce znamená ano. Tak snad budou spolu šťastní. Projdeme se okolo Dněpru a vracíme se zpět k mému hotelu. Večer končíme v malé restauraci, kde na menu vidím burger s názvem „Gastarbeiter“. Tak to musím mít. Ale je to jen obyčejný burger. Na Majdanu se s Olgou loučíme. Čas spát. Zítra nás čeká dlouhá cesta na východ, na Donbas.
Pozn. Na Ukrajině jsem sám za sebe. Nezastupuji žádnou organizaci, vládu, sluníčkovou neziskovku apod. Přijel jsem na Ukrajinu s tím, abych vše uviděl na vlastní oči a vyprávěl příběh, co zde zažiji. A budu jen rád, když články budete sdílet, komentovat, diskutovat apod.
