Voskovec s Werichem to zase jednou pěkně schytali: "Snaha vyvléknout umělce a avangardu z odpovědnosti za bolševické běsnění po únoru 1948 je zcela nemravná a navíc věcně nesmyslná. Samozřejmě i Werich z Voskovcem nesou lví podíl na tom, co se pak u nás dělo. Užitečné idiotství, překrucování fakt, bolševická ideologie jejich lidových filmů, to se prostě nedá pominout" (citace z blogu). Robert J. Hřebíček argumentuje břitce a jako příklad uvádí jeden ze "zločinů" konce roku 1935: V+W ve výstupu před oponou údajně zpochybňovali zprávy o hladomoru na Ukrajině. Autor je přesvědčen o tom, že nás svou orientací a tvorbou třicátých let pomohli vrhnout do poúnorové mizérie...
http://hrebicek.blog.idnes.cz/c/203423/Pravda-o-sovetskem-Rusku-a-o-Voskovci-s-Werichem.html#t2
Nejsem nekritickým obdivovatelem avantgardy a W+V. Zároveň mám určitý smysl pro proporce. Něco mi říká, že tahle káva je příliš silná i pro kofeinistu mého ražení. Takže se Voskovce a Wericha zastanu. Udělám to samozřejmě "nemravně a věcně nesmyslně". Jinak to ani neumím. Zároveň se pokusím Robertův černobílý text maličko kolorovat. Pokud netrefím některý z odstínů, přijměte moji omluvu.
Za "bolševickou ideologii jejich lidových filmů", vidím něco jiného. První republika nebyla žádným rájem na zemi. V roce 1929 vypukla hospodářská krize. K nám dorazila se zpožděním, zato s dramatickými důsledky. Životně důležitý vývoz zboží téměř ustal. Přišla obrovská a neřešitelná nezaměstnanost se sociálními nepokoji. V oblastech s německou menšinou řádila krize nejhůře. Tamní Němci začali dávat nespokojenost najevo a pošilhávali po Hitlerovi, který se dral k moci.
Kultura na situaci celkem logicky reagovala. Jen těžko mohla zůstat apolitická a jen těžko mohla směřovat doprava. Pokud Robert uvádí, že V+W byli levicoví, má samozřejmě pravdu. Můžeme k nim připojit celé zástupy dalších umělců. Na druhou stranu mám problém se zařazením do škatulky komunistů a bolševiků. V divadelních hrách a filmech třicátých let (Robin zbojník, nebo Hej- rup!) nevidím bolševickou ideologii. Spíš reakci na hospodářskou krizi a snahu dát lidem naději v těžké době (píseň "Nashledanou v lepších časech!). A to je rozdíl.
Jak to bylo s Werichem a Sovětským Ruskem? Od Roberta jsme se dozvěděli, že Werich odcestoval na moskevský divadelní festival (1935). Po návratu se hrála "Balada z hadrů" a Werich ve svém "zločinném výstupu" zužitkoval bezprostřední dojmy z cesty. Čerpal z osobních zážitků, které porovnával s rozporuplnými zprávami o SSSR. Na jedné straně existovaly zprávy o hladomoru na Ukrajině, které se staly novinovým tématem o dva roky dříve. Na straně druhé byla stejná událost popisována úplně opačně: "Tvrdím Vám, že jsem ji viděl (Ukrajinu) jako zahradu plnou úrody." (Édouard Herriot- bývalý francouzský premiér,několikanásobný ministr, poslanec...) Podobných soust se s radostí zmocňovala brilantně zvládnutá a efektivní bolševická propaganda. Její kyselé plody sklízíme dodnes.
Werich mohl sotva tušit, že divadelní festival probíhá v Sovětském Svazu každý boží den. Především pro zahraniční návštěvy a mimo sál. Viděl to, co vidět měl. Fungující společnost, dobře vybrané, dobře živené a dobře prověřené lidi. Rusové byli odjakživa mistři kamufláže. Proto si doma dovolil žertovat na téma bídy, a hladu v SSSR. Rozhodně mu nešlo o nějakou propagaci komunismu. Ve stejné době vznikla písnička "Politické nebe na zemi". Připomenu ji: "Bratr Rus je Slovan, ale je tu votrava, že my chcem svý nebe mít aspoň trošku doprava..."
O ukrajinském hladomoru nebylo ve scénce (forbíně) ani slovo. Pokud se taková souvislost objevila v Robertově blogu, jde tak trochu o významový posun, který ještě umocňuje použití Werichových textů v kontrastu s fotografiemi obětí. Na okraj: na Robertových fotografiích nejsou oběti zamlčovaného hladomoru z let 1932-1933. Vidíme na nich důsledky událostí, které se odehrály o deset let dříve (1922)- tehdy s tím bolševici nedělali žádné tajnosti. Dokonce vydávali příspěvkové poštovní známky "na pomoc hladovějícím".
Jak se na Rusko díval svět? V době Werichovy návštěvy měl klapky na očích. Rusové tomu ze všech sil pomáhali. Stalinovo imperium právě otočilo o 180 stupňů a začínalo provozovat zdánlivě přívětivou zahraniční politiku. Najednou přestalo hrozit vývozem revoluce a Západ na novou hru s úlevou přistoupil. V roce 1934 byl SSSR přijat do Společnosti národů a postupně navázal kontakty s řadou států. Československo nezůstalo stranou. V roce 1935 jsme podepsali smlouvu o vzájemné pomoci v případě napadení Hitlerem. Moskvu navštívil předseda vlády Edvard Beneš, který žil v zajetí představ o mostu mezi Západem a Východem. Následující rok se v Praze producírovala sovětská vojenská delegace vedená generálem Alksnisem.
Ruská realita zůstávala normálním lidem vzdálená a nepochopitelná. Tehdy neexistoval Google. Nikdo neměl po ruce hromady dokumentů a fotografií ilustrující zločiny komunismu. Na pultech knihkupectví neležely Solženicynovy knihy o otrocké práci a mučení.
Myslíte, že by tenkrát někdo věřil příběhům, jako je tenhle? : V roce 1922 přijel do Prahy student Landsberg. Absolvoval vysokou školu, po návratu do Ruska vstoupil do armády a ve třicátých letech skončil ve spárech NKVD, která ho obvinila ze špionáže ve prospěch Československa. Brzy pochopil, že nemá nejmenší šanci. Situaci vyřešil v duchu nejlepších švejkovských tradic. Za svého řídícího důstojníka označil dávno mrtvého Františka Palackého. Mezi komplici uvedl Karla Havlíčka Borovského a historickou postavu rytíře Gőtze Von Berlichingena (1480-1562). Šlo o jeho poslední vtip v životě. Umíral rychle a bez publicity.
Sotva kdo mohl tušit, co dokáže všudypřítomná tajná policie. Koho by tenkrát napadlo, že je možné v rámci politických procesů soudit naprosto nevinné lidi, kteří se naučí přiznání jako text divadelní hry? Západní tisk se sice rozhořčoval nad jejich popravami, ale na druhou stranu věřil, že šlo o skutečnou opozici a spiklence proti Stalinově vládě. Z dnešního pohledu to můžeme samozřejmě považovat za naivitu, ale skutečná tvář režimu byla odkrývána dlouhé desítky let. Stačí jen připomenout masakr více než 20 000 Poláků v Katyni (a na dalších místech), ke kterému se Rusové přiznali až po půl století zatloukání. K tomu všemu jsme byli nepříjemně blízko, což se projevilo po válce.
Naše prababička vystihla hlavní příčinu komunistického převratu v Československu stručně a jadrně. V květnu se stávala nevrlou, chodila po kuchyni a mumlala: "Jó, šeříky, šeříky. Posranejma pometlama jsme je měli vítat!" Možná měla pravdu, jenže bylo pozdě a zřejmě by to nepomohlo. Jen škoda, že ji nepozvali na Jaltskou konferenci.
Teď ale vážně. Na svůj poválečný osud jsme si zadělali právě ve třicátých letech. Komunisté se v krizových třátých letech důsledně řídili heslem "Čím hůře, tím lépe." a všemožně podkuřovali těžce zkoušené "dělnické třídě". Velkou přihrávkou na komunistický smeč bylo selhání politických elit v období mobilizace a Mnichova. Gottwald tehdy získával snadné body. V Parlamentu prohlásil: Lid chtěl bojovat, armáda chtěla bojovat. Celý národ chtěl svoji zemi bránit všemi prostředky." Co na tom, že pár let předtím řečnil o české militantní buržoazii, která zbrojí proti německým dělníkům. Co na tom, že naši komunisté později sabotovali boj proti Německu (do roku 1941). Tyhle kotrmelce si později nikdo nepamatoval.
Vliv komunistů ještě zesílil na konci války, kdy obyčejní lidé vnímali Rusy jako osvoboditele. To byla pro komunisty reklama k nezaplacení. Přesto nic neponechali náhodě. V dubnu 1945 prosadili Košický vládní program a během krátké doby ovládli armádu a vnitro. Bolševický převrat ve skutečnosti proběhl potichu a tři roky před únorem 1948. Ten už představoval pouhou tečku. Po celou dobu se tvrdé komunistické jádro opíralo o Stalinovu podporu.
Komunisté prostě vytěžili maximum z výsledku války, poválečné atmosféry a rozdělení sfér vlivu. Vzniklo tak ideální prostředí pro činnost vrahů, jakými byli Bedřich Reicin, prokurátor Josef Urválek, nebo soudce Karel Vaš. Posledního z jmenovaných soudruhů můžete dodnes potkávat v Praze. Justiční vražda generála Heliodora Píky ho určitě netrápí. Do takové společnosti nebudu Voskovce a Wericha zatahovat.
