Neurolog po mrtvici - zásah - osobní zpověď

Jako lékař - neurolog jsem byl osobně opakovaně zasažen mrtvicí. Zážitek to byl hrozný. Nejen pro mne, ale i pro blízké. Protože se domnívám, že bych přiblížením svých trablů mohl pomoct více lidem, pustil jsem se do tohoto blogu. Pomocných aktivit bych měl ale rád více.

"Bejval sem dobrej"

   Vypůjčil jsem si jeden z hlavních veršů moc pěkné písničky Vladimíra Mišíka. Jsem jeho generace a zřejmě i proto je mi  tak blízká. Kromě lékařských aktivit jsem ještě hrál na kytaru, zpíval, hrál hokej, trénoval hokej, organizoval a vedl dětský tábor, a . . . bylo toho dost.

Je hodně těch, co byli dobří

   Nebyl jsem rozhodně výjimečný. Takových lidí je mnoho. Já jsem se cítil "nezdolný", "nezničitelný" a v dobrém smyslu i "všeho schopný". Podobných je také mnoho, zejména muži se tak nejen cítí, ale chovají se i tak.

Šok, zděšení

   Ještě v prosinci 2008 jsem hrál lední hokej ( sice, jak se říká, "dědkovský", ale hýbal jsem se), štípal špalky, kácel stromy, ... A v lednu 2009 to náhle přišlo. Ležel jsem v nemocnici a v přestávkách mezi opakovaným zvracením, kterému předcházelo vždy děsné motání hlavy, jsem "čuměl" na bílý strop nemocničního pokoje. A vyplašeně a bezmocně pozoroval, co se se mnou děje.  Pro rodinu a blízké jsem určitě v té chvíli nebyl již ten "silný, který zvládne ledacos". "Měl jsem na kahánku".

Mohl jsem umřít

   To není laciný titulek. To je pravda. Domníval se tak zřejmě i ošetřující personál. Je možné, že důvody jsou jiné, ale nebyl jsem ani na JIP, ani jsem "neměl kyslík". Od roku 2009 se ledacos asi změnilo. Snad.

JIP, iktová centra(Jednotka Intenzivní Péče, centra pro akutní léčbu mrtvice)

   Jejich vybudování by mělo mnohé zlepšit. Technické zabezpečení, počítačové technologie a v ruku v ruce s tím i vyšetřovací metody, nové a účinnější léčebné postupy. To jsou příspěvky do zlepšení péče.

Co vám budu ještě chtít sdělit?

    Dovyprávět, jak to se mnou bylo dál. Jak jsem se postupně "zvedal". O mých psychických stavech. Co mne drželo a pohánělo dál. Co mne rozladilo, ale naopak i potěšilo v péči, v celkovém přístupu zdravotníků.

Pomáhat

Šel jsem studovat medicínu, abych pomáhal lidem. Zažité zoufalství mrtvice, které se dá přeměnit ve smysluplné žití, mě přimělo k založení tohoto blogu a svého webu. Osobně jsem to prožil. Tak vím . . .