Antistalinismus oslabuje komunistické hnutí a je zneužíván nepřáteli socialismu, oslabuje marx-leninskou identitu komunistických stran, včetně KSČM.Důsledkem byly události v Maďarsku v roce 1956 resp. Československu roku 1968
Milan Rokytka: Takže zdravíme soudruha Jakeše a jedna otázka: Jak vidíte jako zkušený politik současnou situaci ve společnosti a ve státě?
Miloš Jakeš: Tak jako většina lidí. Dovedli věci k bodu, kdy je všechno skutečně hodné kritiky. Nezaměstnaných – 500.000 – 700.000, nic pořádně nefunguje, rozkrádá se, tedy jde o stav, který je velice špatný a který je třeba měnit. To nebude samozřejmě ze dne na den, je třeba úsilí lidí k tomu, aby sami řekli, co si skutečně myslí. Není možné, jak je to nyní, že k volbám přijde jen 35% voličů.
Milan Rokytka: Co říkáte tomu, že tady je účast kolem 30% a například ve Venezuele, Hugo Chávez a další mají u voleb 81% voličů…
Miloš Jakeš: To je vidět ten zájem, u nás už jsou lidé natolik otrávení, že vlastně ani na tu situaci nereagují. To je veliká chyba, tím nic nevyřeší, reagovat by každopádně měli.
Milan Rokytka: To ano, děkujeme a nebudeme zdržovat.
Miloš Jakeš: Děkuji
Milan Rokytka: Pro zahraniční účastníky, kteří se neorientují, připomínám, že soudruh Jakeš byl generálním tajemníkem KSČ až do kontrarevolučního zvratu. Současně, soudružky a soudruzi, jistě dovolíte, když jménem nás účastníků XXXIII. Pražské teoreticko-politické konference dodatečně popřejeme soudruhu Jakešovi k jeho letošním devadesátinám (Potlesk). Přejeme rovněž hodně zdraví, osobní pohody a trvající revoluční optimismus.
Miloš Jakeš: Vážené soudružky a soudruzi, rád bych především ocenil úvodní vystoupení, jež dle mého názoru velmi správně situaci charakterizovalo. Naše konference se koná v době, kdy, jak bylo zdůrazněno, si připomínáme 95. výročí Velké říjnové socialistické revoluce v Rusku. Tvůrcem tohoto vítězství byla Komunistická strana Ruska. Po vítězství bylo třeba překonat odpor kapitalistického světa, vnitřní i vnější intervenci, zaostalost, poválečný rozvrat, ale i různé názory ve vedení strany, které narušovaly její marxisticko-leninský charakter a identitu. Co vlastně určuje identitu komunistické strany? Je toho celá řada, ale chci zdůraznit, že je to především její marx-leninská orientace, její program, její stanovy, demokratický centralismus, práva a povinnosti členů strany, složení členské základny a v neposlední řadě jsou to také symboly, které uznávala komunistická strana a samozřejmě internacionalismus. Mám za to, že právě internacionalismus a solidarita nám musí být jednou ze základních cest k tomu, abychom dosáhli vítěství v širším měřítku. Právě řada těchto zásad se nesprávně uplatňuje pod tlakem antikomunistické propagandy i osobních názorů jednotlivých funkcionářů, vnášených jimi do strany, což oslabuje její jednotu a akceschopnost. Boj o identitu strany, její marxleninský charakter probíhal již před revolucí. Vzpomeňme pražskou konferenci Sociálnědemokratické dělnické strany Ruska v roce 1912 v Praze, boj za socialismus resp. vítězství a vybudování socialismu, kdy bylo třeba se vypořádat s revizionismem, reformismem, oportunismem a rovněž s likvidátorstvím a odstranit z vedení jejich nositele, neboť jednota vedení byla a je jedním ze základních předpokladů úspěchu. Taková je i zkušenost Komunistické strany Československa. Zápas o marx-leninskou identitu pokračoval i po II. světové válce. Mám na mysli zejména překonání důsledků vystoupení Chruščova ke Kultu osobnosti Stalina na XX. sjezdu KSSS v roce 1956, které bylo v podstatě odsouzením politiky VKS(b) při budování socialismu, vneslo do mezinárodního komunistického hnutí rozpory a dalo vzniknout zvláštnímu druhu revizionismu – antistalinismu. Antistalinismus oslabuje komunistické hnutí a je zneužíván nepřáteli socialismu, oslabuje marx-leninskou identitu komunistických stran, včetně KSČM. Důsledkem byly události v Maďarsku v roce 1956, následně v dalších socialistických zemích včetně událostí roku 1968 v naší zemi. Na tyto události reagovala jediná poválečná světová konference představitelů komunistických stran, jež se konala v Moskvě v roce 1969. Ta zdůraznila základní premisy řešení problémů společné pro všechny země, jež nastoupily cestu budování socialismu. Zápas o identitu a marx-leninský charakter probíhal v celém komunistickém hnutí včetně naší strany. Nezastupitelnou úlohu sehrála III. Komunistická internacionála, která stanovením podmínek pro přijetí strany do jejích řad, rozhodným způsobem přispěla k posílení identity komunistických stran i jejich charakteru. Pokud jde o naši stranu, splnil rozhodující úlohu v procesu prosazení marx-leninského charakteru V. sjezd KSČ, na němž bylo do čela strany zvoleno nové vedení v čele s Klementem Gottwaldem.
Po válce přispělo k marxleninské orientaci lidově-demokratických, lidových a socialistických zemí Informbyro, které však bylo poději zrušeno. V naší zemi došlo k narušení marxisticko-leninského charakteru strany v roce 1968. příčiny byly objasněny v dokumentu Poučení z krizového vývoje, jehož závěry však nebyly důsledně uplatňovány. Stranu opustilo přes půl milionu členů v důsledku svého rozhodnutí či při pohovorech.
Obnova marx-leninského charakteru strany po těchto událostech vyžadovala značné úsilí. Přesto dodnes, ani ve straně ani ve společnosti není na polednovou politiku roku 1968 jednotný názor. K zásadnímu narušení identity strany došlo po listopadové porážce roku 1989, jemuž předcházel převrat ve straně, především na mimořádném sjezdu KSČ konaném v prosinci 1989, který negoval výsledky práce strany, přihlásil se k polednové politice roku 1968 a k programu Socialistické internacionály. Došlo k rozvratu strany a k odchodu statisíců členů. Zde je třeba hledat důvod, proč řada soudruhů považovala za potřebné založit další komunistickou stranu. Základní příčinou porážky roku 1989 nebyla neschopnost socialismu řešit problémy, ani ekonomická zaostalost či potíže tehdejší situace, ale důsledky Gorbačovovy politiky Přestavby, která narušila stávající systém, došlo k jakémusi Černobylu v politické oblasti a jež otevřela cestu k restauraci kapitalismu nejen v Sovětském svazu, ale i v socialistických a lidových zemích Evropy. Půl miliarda lidí se stala součástí kapitalistického světa. Vzali jsme si z toho všeho poučení? Myslím, že nedostatečné. Do strany jsou zanášeny dávno uzavřené problémy, jako 50. léta či rok 1968, staví se otázka, zda byl v Československu socialismus či ne apod. Pokus o narušení marxleninské identity komunistické strany byl vnucen v diskusích o změnu názvu strany, kterou většina členů odmítla. Došlo ke změně symbolů komunistické strany: rudá vlajka s pěticípou hvězdou, srpem a kladivem dnes není. Dnes zůstala jen Internacionála. Vyjít pod prapory, veřejně se přihlásit činí nemálo funkcionářům nemalé potíže. Připomínky skutečných komunistů se zdají „příliš revoluční“. To vše dokazuje, že zápas o komunistický charakter strany, o její identitu je nebytný, vpádu-li má strana plnit svou úlohu a využívat podpory občanů, jíž se ji dostalo v posledních volbách. Je třeba rovněž skončit s věčným omlouváním, které straně vnucují nepřátelé i soupeři. Je nutné zvýšit ideovou vybavenost členů strany, aby správně chápali stávající situaci, příčiny úspěchů a nedostatků, oč vlastně šlo v roce 1968 i při porážce roku 1989.
Dovolte mi ještě poznámku k modernizátorům marxismu-leninismu a socialismu. Je jasné, že je nezbytné reagovat na společenský vývoj ve světě, zvyšovat přitažlivost politiky komunistických stran, reagovat na změny, alenesmí se zapomenout, že tím nejdůležitějším v ideologiii marxismu-leninismu je učení o třídním boji, o třídním přístupu k řešení společenských problémů! Všechny pokusy neakceptovat tuto skutečnost škodí straně a jejím revolučním změnám, jejichž cílem je odstranění kapitalismu a vybudování socialismu.Je nepřijatelné toto ignorovat, jak to ukázala praxe socialismu i obnova kapitalismu.
Ještě jednu poznámku. Považuji za jakousi zbytečnost resp. něco, co nemá být, tristní fakt, že když mnozí naši funkcionáři hovoří o dnešní situaci i dnešních nedostatcích si, bohužel, často neopomenou, kopnout do socialistické
minulosti. To já odsuzuji.
