Má pravdu evropským tiskem citovaný belgický diplomat, který české předsednictví označila za „nejkatastrofálnější“ v dějinách EU? Nebo mají pravdu čeští vládní činitelé (současní i minulí), kteří se chválí, jak to skvěle zvládli?
První hodnocení jsem již napsal ve svém článku pro MFDnes. K podrobnějšímu se možná vrátím později, s větším odstupem. Teď, v posledních hodinách, kdy Česká republika formálně řídí Evropskou unii, jen pár rychlých postřehů.
1. Stejně jako „Sarkozyho“ předsednictví nebylo nejlepší v historii, nemyslím ani, že to české bylo nejhorší. Třeba to poslední italské bylo podle mého názoru mnohem horší.
2. Úřednicko-diplomatickou stránku předsednictví jsme zvládli dobře, možná lépe, než se v „bruselských kruzích“ čekalo. A to není málo: předsednictví je jako pyramida. Na vršku je premiér předsedající Evropské radě; ale pod ním je celá unijní mezivládní mašinérie – i v té nejposlednější pracovní skupině Rady musel být český úředník schopen řídit práci, hledat kompromisy, řešit problémy. I díky této neviditelné práci se české předsednictví může chlubit např. významným počtem schválené legislativy.
3. Politicky jsme však předsednictví nezvládli, a to nejen (byť především) kvůli pádu vlády. Nastupovali jsme s velkým handicapem. Čeští politici nejsou v EU zrovna jako ryba ve vodě a obraz celé české politiky je v očích mnoha zahraničních pozorovatelů a partnerů utvářen vystupováním Václava Klause. A to není dobrý základ pro silnou politickou roli v dnešní Evropské unii. Pád vlády byl jen ad absurdum dovedeným důkazem toho, že česká politická scéna ještě nedorostla své evropské roli. Odpovědnost za to nesou všechny politické síly dnes zastoupené v Poslanecké sněmovně.
4. Plusové body si připsali ex-premiér Topolánek (a k mému upřímnému překvapení) ex-ministr Říman za roli v „plynové krizi“. Jen si kladu otázku, do jaké míry jsou schopni tuto zkušenost zhodnotit a vyvést z ní praktické závěry pro svůj postoj k EU a své uvažování o optimální strategii obhajoby našich zájmů (o čemž jsem zde již psal podrobněji).
5. Asi největší šanci na kladné zapsání se do dějin EU má naše předsednictví díky Východnímu partnerství. Ale bohužel i tento „zlatý hřeb“ předsednictví je do určité míry promarněnou šancí. Hodně teď bude záležet na dalších předsednictvích, jak se tomuto tématu budou věnovat. Česko-švédská návaznost je z tohoto hlediska dobrá, ovšem pak přijde na řadu Španělsko a Belgie... Bude tak i na České republice, zda si své „dítě“ ohlídá. Doposud nám v EU chybělo silné téma, zde se jedno nabízí. Ale chceme-li být důvěryhodným „sponsorem“ východní politiky EU, máme ještě hodně co dělat, protože zakládající pražský summit byl jen rozpačitým začátkem.
6. První den českého předsednictví jsme s Thierry Chopinem z francouzské Schumanovy nadace v komentáři pro Le Monde napsali, že skutečným testem úspěchu francouzského předsednictví bude Sarkozyho schopnost být loajální k tomu českému. Francouzský prezident nepřekročil svůj stín a v tomto testu neuspěl.
7. Avšak byť nám Sarkozy udělal pár schválností, o nějakém „sebrání“ předsednictví ze strany Francie (o kterém se poněkud iracionálně koncem roku 2008 spekulovalo) nemohla samozřejmě být řeč. Bohužel jsme si je „sebrali“ sami. Kéž by u nás tato smutná zkušenost posílila vědomí, že v dnešní Evropě nás nikdo neohrožuje – kromě nás samotných. Méně strašení unií (Lisabonem, velkými státy, sudetskými Němci, doplňte si...) a výmluv na ostatní, více sebevědomí a profesionality: to je cesta k naší dospělosti jakožto člena EU. Předsednictví bohužel ukázalo, že jsme ještě nepřekonali pubertální fázi...
Na závěr se sluší poděkovat všem lidem, kteří toto předsednictví odpracovali – úředníci z „Vondrova“ úřadu a z jednotlivých ministerstev, naši diplomaté v Bruselu. Mají za sebou šest měsíců velmi intenzivní práce a asi i nepříjemný pocit částečně zmařené práce z hloupě žabomyších důvodů. Přitom právě díky těmto lidem je na českém předsednictví co chválit a obhajovat. Patří k bontónu na úředníky nadávat, posmívat se jim, kritizovat je. A česká státní správa si to bohužel často zaslouží. Ale předsednictví ukázalo, že v ní také existuje nemalý počet lidí, kteří umí v Evropě hrát první housle. Klobouk dolů.
