Účinkování v rusko-ukrajinsko-evropské plynové krizi bylo zatím nejpovedenějším momentem českého předsednictví. Premiér Topolánek i ministr Říman sehráli vcelku dobře svou evropskou roli. Byť to bohužel nedokázali ani z 10% tak dobře prodat evropským médiím, jako to uměl jejich předchůdce Sarkozy. A byť to, co v první chvíli vypadalo jako velký úspěch, potom poněkud vyšumělo. Ještě že Putin nechytil Topolánka za slovo, náš premiér by býval musel v Moskvě zůstat dobrých deset dní... Na celé této epizodě je však nejzajímavější, jak přirozeně vláda v krizové situaci vsadila na karty, které jsou v přímém rozporu s euroskeptickou mantrou naočkovanou ODS lidmi jako Václav Klaus či Jan Zahradil.
V čem tkvělo tajemství tohoto relativního úspěchu? 1. Chopit se aktivně své předsednické role v Radě EU. 2. Opřít se o Evropskou komisi. 3. Konstruktivně spolupracovat s velkými zeměmi EU, konkrétně s Německem.
Když tyto tři body zobecníme, dostaneme se k základním pilířům evropské politiky ČR, které u nás soustavně prosazují zastánci evropské integrace s poukazem na to, že to je optimální strategie pro zemi, jako jsme my:
1. Evropská unie je nástroj, který nás posiluje na mezinárodní scéně, dává nám vliv (a tím pádem i ochranu), který bychom mimo EU neměli. Je proto v našem zájmu, být v EU a přispívat k tomu, aby se unie zdárně rozvíjela.
2. Evropské (tzv. komunitární či nadnárodní) instituce jsou naším přirozeným spojencem a garantem toho, že EU funguje dle logiky hledání společného zájmu, ne jako skupina zemí ovládaná direktoriem několika velmocí. Je proto v našem zájmu, aby tyto instituce v EU hrály silnou roli a aby fungovaly skutečně nadnárodně (či komunitárně), spíše než posilovat roli mezivládních mechanismů.
3. Být sebevědomým, leč konstruktivním a spolehlivým partnerem velkých zemí v EU, jejichž zapojení v evropské integraci nelze vnímat jako pokus o ovládnutí menších zemí a kterým je třeba přiznat rozumnou míru přirozeného „leadershipu“. Proto je třeba umět se jim postavit, když to náš konkrétní a reálný zájem vyžaduje, ale je scestné se vůči nim stavět do apriorně konfrontační pozice. Naopak, musíme s nimi umět jednat, vytvářet s nimi koalice, opřít se o ně tam, kde to potřebujeme.
ODS svou „eurorealistickou“ (sic!) ideologii a rétoriku vystavěla na protipólech těchto tezí. Podle ODS:
ad 1 : členství v EU nás spíše ohrožuje a oslabuje, k žádnému vlivu nás tam stejně nikdo nikdy nepustí, máme proto EU spíše rozkládat;
ad 2 : evropské instituce jsou nelegitimní, máme proto bojovat za jejich oslabení; čím mezivládnější unie, tím lépe;
ad 3 : velké státy jsou náš nepřítel (hlavně Německo a Francie), touží po ovládnutí EU na úkor menších zemí, máme se vůči nim proto vymezovat.
Je zajímavé, že ve své nové evropské roli čelní představitelé ODS jakoby přirozeně vjeli do kolejí realistické prointegrační politiky, která je opakem tradiční „eurorealistické“ ideologie jejich strany. Možná je to dáno tím, že v krizové situaci prostě jenom zafungovala profesionalita naší diplomacie a evropských instuitucí, kterou se nechali naši „eurorealisté“ z ODS bez námitek zpracovat a nést. Nebo nám tu pomalu dochází k prozření, že evropské „pravdy“, které jim dal do vínku otec zakladatel, jsou dobré pro populistické kampaně v domácí politice a pro oslňování rádoby antiknformní pózou v pražských kavárenských konverzacích, ale v reálné evropské politice jsou tak říkajíc zcela mimo čas a prostor?
Kéž by platila ta druhá hypotéza... Výkon premiéra Topolánka před Evropským parlamentem jen pár dní po jeho moskevsko-kijevské zkušenosti však bohužel naznačuje, že jeho osobně - a natož pak jeho stranu - čeká ještě dlouhá a bolestná cesta.
