Z Pražského hradu začala zaznívat radikální bagatelizace českého předsednictví v Evropské unii (EU). Není se co divit, je to pěkný pokus zabít hned několik much jednou ranou.
První cíl je vnitropolitický: čelit argumentu, že kvůli předsednictví není vhodná chvíle na experimenty s výměnou vlády a tím pomoci Pavlu Bémovi. Dále se tak znevěrohodňuje kritika české připravenosti na předsednictví (za kterou nese v politické rovině prezident republiky svůj díl odpovědnosti): o nic nejde, tak jaképak připravování! Připomene se tím teze o EU, kde malé země trpí pod jhem těch velkých, zvlášť když se to okoření nějakou tou „zlou větičkou“ o Mnichovu. Občanům se připomene, že EU je tu jen od toho, aby si eurobyrokraté hodně cestovali a vzájemně vyměňovali dárky. A v neposlední řadě je to zřejmě i paradoxní příprava na hradní ofenzívu v otázce reprezentace České republiky v Evropské radě: když jde jen o protokol a rozdávání dárků, ať tam jezdí prezident, ten to přece tak pěkně umí!
Rozeberme si to pěkně popořadě.
1. Jak úspěšně by asi mohl po 1. lednu 2009 zvládat svou předsednickou roli prémiér, který by do svého úřadu nastoupil o čtrnáct dní dříve? Který nikoho ze svých partnerů nezná, v životě na zasedání Evropské rady neseděl a o záležitostech, které se tam projednávají, nic netuší? Předsedat s vládou v demisi by také nebylo špatné! A nebezpečný je i nápad některých politiků ČSSD zorganizovat předčasné volby společně s eurovolbami: místo aby se ministři věnovali předsednictví, jezdili by po volebních mítincích… Je to smutné, ale je to tak: od Topolánkovy vlády nelze čekat dobré předsednictví, ale dnes je to nejmenší zlo.
2. Předsednictví je možná více či méně dobře připraveno po technické stránce. Naši diplomaté v Bruselu a úředníci v Praze na tom pilně pracují a jak říká jedna kamarádka: „my Češi jsme takoví úředníci, my to té Evropě pěkně po rakousko-uhersku zúřadujeme“. Problém je v politické rovině, kde je příprava velmi špatná. Dobré předsednictví je schopna předvést země, jejíž politická reprezentace má u svých protějšků důvěru a autoritu. Celá trapná záležitost s polemikou o riziku, že nám Sarkozy „vytuneluje“ předsednictví, bohužel ukazuje, jak málo důvěry a autority v EU máme. A Václav Klaus na tom má lví podíl.
3. Na velikosti země samozřejmě záleží a jen naivka si myslí, že EU definitivně vymazala z našeho kontinentu tradiční Realpolitiku založenou na hrubém poměru sil, resp. na právu silnějšího. Nevymazala, ale omezila její vliv na bezprecedentní míru. Tradiční poměry sil evropská integrace oslabila předivem vzájemné závislosti, právních norem, citlivých politických zvyklostí, dlouhodobě budované vzájemné důvěry. Pro silově uvažující euroskeptiky je to nepochopitelné, ale malá země, která „v tom umí chodit“, může mít velký vliv. Od předsedající země se čeká především schopnost nacházet všeobecně přijatelné kompromisy a pro takovou roli je malá velikost spíše výhodou. Příkladů úspěšných dánských, nizozemských či lucemburských a naopak neúspěšných francouzských či britských předsednictví se dá najít řada. Jeden nedávný příklad za vsechny: srovnání italského a irského předsednictví v letech 2003-04 jednoznančně vyznělo ve prospěch Irů. Přitom Italové mají zkušeností s EU mnohem více. Ale jeden kontroverzní, neobratný a velkohubý premiér může zruinovat léta příprav a nasbíraných zkušeností…
4. Pokud se úkol po šest měsíců řídit práci na evropské legislativě a hrát důležitou roli v reprezentaci téměř půlmiliardové unie ve světě (a to v době, kdy nastupuje nová americká administrativa, kdy Rusko ukazuje svaly a kdy dochází ke klíčovým jednáním o reakcích na globální finanční krizi) někomu jeví jako záminka pro výlety do Bruselu a výměny dárků, není co dodat.
5. Už jen fakt, že se takto o předsednictví vyjadřuje, diskvalifikuje prezidenta republiky z jakéhokoli podílu na českém předsednictví v EU, snad s výjimkou nějaké té slavnostní recepce na Hradě... Ale hlavní důvod, proč tak jako tak na zasedání Evropské rady má za Českou republiku jezdit jen premiér, je prostý: Evropská rada je summitem politiků, jejichž slovo má v domácí politice nejvyšší váhu, kteří mají v rukou výkonnou moc. Náš politický model – narozdíl od francouzského – dává tuto moc do rukou vlády, nikoli prezidenta. Takže český prezident tam nemá co dělat, stejně jako jeho německý či italský kolega, britská královna nebo lucemburský velkovévoda.
