Jeden z čtenářů článku o objektivně chybném argumentu Václava Klause proti Lisabonské smlouvě mne vyzval, abych se věnoval i dalším bodům prezidentovy kritiky. Již jsem psal o otázce váhy našeho hlasu v Radě. Posviťme si nyní na jádro prezidentovy argumentace před Ústavním soudem.
Prezident tvrdí:
„S principem svrchovanosti státu jsou v naprostém rozporu následující ustanovení Lisabonské smlouvy:
- koncept sdílených pravomocí podle článku 4 konsolidovaného znění Smlouvy o fungování Evropské unie; (1)
- přijímání opatření nad rámec unijních kompetencí, „je-li to nezbytné k dosažení některého z cílů stanovených Smlouvami“ podle článku 352 odst. 1 konsolidovaného znění Smlouvy o fungování Evropské unie, což je tzv. zmocňovací doložka, nebo jinak doložka flexibility; (2)
- zjednodušený postup pro přijímání změn primárního práva podle čl. 48 Smlouvy o Evropské unii, tzv. passerella. Ta umožňuje změnit zakládající smlouvy o EU a tím – bezprostředně – i náš právní řád pouze rozhodnutím Rady EU.“ (3)
Ad 1: „Sdílené kompetence“ existují od Římských smluv z roku 1957. Jediná novinka Lisabonské smlouvy je, že je takto explicitně pojmenovává a přehledně vyjmenovává.
Ad 2: Zmiňovaný článek existuje od Římských smluv a byl v minulosti mnohokrát využit. Připomeňme, že vyžaduje jednomyslné rozhodnutí Rady. Lisabonská smlouva sice rozšiřuje pole jeho možného využití (doposud mohl být aplikován pouze „v rámci společného trhu“, podle Lisabonu to bude „v rámci politik vymezených Smlouvami“ s výslovnou výjimkou společné zahraniční a bezpečnostní politiky), ale také přidává záruky proti jeho eventuálnímu zneužití: povinný souhlas Evropského parlamentu a povinnost Evropské komise upozornit národní parlamenty, navrhuje-li tento článek použít. Je na parlamentech, aby přiměly „své“ ministry hlasovat v Radě proti, pokud s návrhem Komise nesouhlasí. Navíc jsou ke smlouvě připojena dvě prohlášení, kerá zužují prostor pro interpretaci tohoto článku (výslovně se tam uvádí, že článek 352 nemůže „sloužit jako základ pro rozšíření rozsahu pravomocí Unie nad obecný rámec vymezený ustanoveními Smluv jako celku, a zejména ustanoveními, která vymezují úkoly a činnosti Unie. Článek 352 nemůže být v žádném případě použit jako základ pro přijetí ustanovení, jejichž účinek by v podstatě znamenal změnu Smluv, aniž by se použil postup, který pro tento účel Smlouvy stanoví.“).
Ad 3: Princip tzv. „clause passerelle“ (tedy „překlenovací klauzule“ - „passerelle“ znamená ve francouzštině „lávka“ či „můstek“) také není nový. Jedná se o možnost změnit jednomyslným rozhodnutím Evropské rady rozhodovací procedury EU ve dvou bodech: přejít v Radě EU od jednomyslnosti k hlasování kvalifikovanou většinou a od „zvláštního legislativního postupu“ k „řádnému“. Lisabonskou novinkou je zobecnění tohoto principu, který Maastricht (1992) a Amsterdam (1997) zavedl jen v dílčích (ale podstatných) oblastech. Toto zobecnění je však vyváženo Lisabonem zavedenou možností, aby kterýkoli jednotlivý národní parlament jednomyslné rozhodnutí Evropské rady v této věci zavetoval. Jednomyslnost v Evropské radě, veto národního parlamentu... kde je hrozba pro suverenitu členských zemí?
Václav Klaus tedy vydává za nepřijatelné novinky věci, které v EU (resp. EHS) platí již často desítky let. Lisabonská smlouva přináší kvantitativní, nikoli kvalitativní změny. Prezidentova právní argumentace proto padá: mluvíme-li o slučitelnosti nějakého principu s ústavou, je jedno, zda se v posuzované smlouvě vyskytuje jednou nebo stokrát.
Vychází toto strašení Lisabonem z neznalosti či z vědomé snahy o manipulaci? Ať už je za tím cokoli, bylo by na čase, aby se prezident přestal tvářit, že bojuje „jen“ proti Lisabonu. Jeho argumenty vedou k jedinému logickému závěru: Lisabon nelisabon prosazovat vystoupení České republiky z EU. Ale proč jenom do ní před 12 lety podával přihlášku?
