Petr Hájek, dvojka prezidentské kanceláře, v LN z 10/11/2008 předvádí pozoruhodnou manipulaci s dějinami ODS, když píše „(...) dokud se tato strana nezmění. Dokud se nevrátí k tomu, čím byla, když ji Václav Klaus zakládal a když vítězila.“
Když Václav Klaus (spolu)zakládal ODS, byla tato strana mnohem „rozkročenější“, názorově pluralitnější, než je tomu dnes (nemluvě o období 1998-2002, kdy z ní Václav Klaus udělal naprostý názorový monolit). Vedle Václava Klause tehdy v ODS hrál zásadní roli Josef Zieleniec, kterého by tehdy asi ani pana Hájka nenapadlo nálepkovat jako nepolitického havlovce a který reprezentoval jednoznačně proveropský postoj, jenž v ODS od roku 1998 tak krutě chybí. Existovala tam skupina lidí z bývalé KDS (kolem Ivana Pilipa, Michala Lobkowicze, apod.). Jan Ruml reprezentoval vazbu na předlistopadový disent a lidi kolem Václava Havla.
A právě tehdy – i díky této vnitřní rozmanitosti – skutečně vítězila (parlamentní volby 1992 a 1996, senátní volby 1996). Pak přišel odchod Josefa Zieleniece, o dva měsíce později „Sarajevo“ a následný kongres ODS, kde byli kritici Václava Klause prohlášeni za zrádce a atentátníky a de facto vyštípáni ze strany. Tak vznikla Unie svobody. ODS semkla paty a stala se stranou jednoho názoru. A začala prohrávat: volby do PSP 1998 (kde ODS prohrála s ČSSD o 4,57 procentních bodů, přičemž Unie svobody získala 8,6%), senátní volby 2000 (kde ODS prohrála se Čtyřkoalicí poměrem 17:8), volby do PSP 2002 (kde ODS s ČSSD prohrála již o 5,73 procentních bodů) a senátní volby 2002 (kde ODS získala 9 mandátů z 27).
Teprve s odchodem Václava Klause a nástupem Mirka Topolánka ODS opět poznala, co je to vítězství ve volbách celostátního významu: senátní volby 2004 (18 mandátů z 27) a 2006 (14 mandátů z 27), po kterých ODS dosáhla absolutní většiny v horní komoře. Evropské volby 2004, ve kterých sice 11% pravostředových voličů preferovalo kandidátku SNK-ED vedenou Josefem Zieleniecem, ale ODS dosáhla 30%. A konečně volby do PSP 2006, kde ODS předstihla ČSSD o 3 procentní body – a vrátila se do vlády.
Mirek Topolánek nyní utržil v krajských a senátních volbách tvrdou porážku. Ale to nikoho neopravňuje k tomu, aby mu za příklad dával politika, který svou stranu nejprve ideově zadusil a následně zavlekl na téměř devět let do opozice.
Na druhou stranu si Topolánek o tuto porážku koledoval. To, že se ODS stala prakticky jedinou stranou na pravici (poprvé od roku 1992 – před tím se vždy ODS musela vyrovnávat s konkurencí ODA, Unie svobody, Čtyřkoalice) nebylo důsledkem obrození či otevření se (rozkročení, rozpažení, cokoli chcete) ODS – ale mnohem spíše selháním Unie svobody. Ve volbách 2006 se zkrátka mnozí středopraví voliči, kteří doposud volili ODA či US, rozhodli pro ODS, protože neviděli jinou důvěryhodnou alternativu (narozdíl od již zmíněných evropských voleb, kde volili Zieleniecovou kandidátku) a chtěli odstavit Paroubka. Co však od roku 2006 Topolánkova ODS udělala proto, aby si tyto voliče udržela? Víceméně stejná eurofobní rétorika, stále stejně sektářské vnímání událostí z let 1996-2002 (krize 1996, finanční skandál ODS, „Sarajevo“, vznik Unie svobody, „opoziční smlouva“), pokračující neochota či neschopnost postavit se čelem k problémům korupce, servilita k Václavu Klausovi... Nelze se divit, že voliči, kteří Topolánka podrželi v roce 2006, tentokrát zůstali doma.
Ovšem tím, co mu nabízí Petr Hájek – tedy návratem ke klausovskému modelu 1998-2002 – je Topolánek ani jakýkoli jiný předseda ODS zpět k podpoře své strany zcela určitě nepřiměje.
