V debatách o Lisabonské smlouvě často zaznívá argument, že tato smlouva posílí velké státy EU na náš úkor. Pojďme se na to podívat podrobněji.
Zde je malý přehled, jak se rozhodování v Radě EU vyvíjí z pohledu velkých zemí.
Vezměme trojblok zakladatelských zemí: Francie – Itálie – Německo a podívejme se na případ, když tyto tři země chtěly něco prosadit kvalifikovanou většinou.
V roce 1970 (6 států) dal tento trojblok kvalifikovanou většinu v Radě dohromady sám.
V roce 1980 (9 států) našemu trojbloku k dosažení kvalifikované většiny stačilo získat podporu Velké Británie a libovolného dalšího státu.
V roce 1990 (12 států) našemu trojbloku k dosažení kvalifikované většiny stačilo získat podporu Velké Británie, Španělska a libovolné dvojice dalších států (s výjimkou kombinace Dánsko – Lucembursko či Irsko – Lucembursko).
V roce 2000 (15 států) náš trojblok k dosažení kvalifikované většiny potřeboval získat např. podporu Velké Británie, Španělska, Belgie, Řecka a Rakouska.
Dnes (27 států) náš trojblok k dosažení kvalifikované většiny potřebuje získat např. podporu Velké Británie, Španělska, Polska, Nizozemska, Belgie, Řecka, České republiky, Portugalska a dalších libovolných tří států. Podle Lisabonské smlouvy by náš trojblok potřeboval ještě jeden stát navíc (dnes stačí 14 států, dle Lisabonu to bude 15 – po vstupu Chorvatska 16 států).
Opravdu máte pocit, že se posouváme k Evropské unii, kde se tančí podle toho, jak Berlín a Paříž pískají?
Teď se podívejme na situaci, kdy by tyto země chtěly nějaké rozhodnutí v Radě EU naopak zablokovat.
V roce 1970 mohla kterákoli z těchto zemí cokoli zablokovat, pokud získala jakéhokoli jednoho spojence kromě Lucemburska (tj. např. Francie + Belgie).
V roce 1980 mohla dvojice Francie – Německo cokoli zablokovat.
V roce 1990 mohla dvojice Francie – Německo cokoli zablokovat, pokud získala podporu ještě jedné libovolné země s výjimkou Lucemburska.
V roce 2000 mohla dvojice Francie – Německo cokoli zablokovat, pokud se jí podařilo získat podporu kterékoli z dalších „velkých“ zemí (Itálie, Španělsko, Velká Británie) či jakékoli dvojice členských států s výjimkou kombinací Lucembursko – Dánsko/Irsko/Finsko).
Dnes může dvojice Francie – Německo cokoli zablokovat, pokud se jí podaří získat podporu kterékoli z dalších „velkých“ zemí (Itálie, Španělsko, Velká Británie). Podle Lisabonu k tomu bude potřebovat ještě minimálně jeden další stát.¹
Na závěr ještě také připomeňme, že formální pravidla pro hlasování v Radě jsou jedna věc, rovnováha sil a politická kultura v EU věc druhá. Od samého počátku stojí evropská integrace na rovnováze mezi malými a velkými zeměmi. EU musí fungovat tak, aby malé země nebyly „válcovány“ těmi velkými a naopak. Lisabonská smlouva tomuto požadavku odpovídá. Všichni, kdo dnes (někdy až hystericky – stačí se rozhlédnout po dikusních fórech na internetu) vykřikují, že EU po Lisabonu bude ovládána Francií a Německem (mimochodem... proč ne Itálií a Velkou Británií?), nám dluží jedno vysvětlení: jak je možné, aby EU fungovala na principu útisku malých zemí velkými, když poměr sil „velcí” vs. „malí“ je dnes 21:6 – a výhledově se bude pro „velké“ země dále jen zhoršovat?
PS: Proti „válcování“ malých velkými existuje v Lisabonské smlouvě celá řada dalších pojistek, a to především: 1. jednomyslnost v klíčových oblastech a potřeba konsensu v Evropské radě („válcovat“ nějakou zemi tam, kde to jde, se může vymstít tam, kde to nejde); 2. role evropských institucí, která vždy byla zárukou pro malé státy a ochranou před nadvládou velkých zemí; 3. nad rámec samotné litery smlouvy pak celková politická kultura, která se vytváří už skoro 50 let a jejímž výsledkem je, že v praxi jsou rozhodnutí v Radě přijímána konsensem či alespoň většinou, která vysoce přesahuje formálně stanovenou kvalifikovanou většinu. Bohužel rétorika a praktická politika inspirované radikálním euroskepticismem ve stylu Václava Klause či bratrů Kaczyńskich. soustavně tuto druhou a třetí pojistku podrývá. Chronická nedůvěra, konfliktní a agresivní styl, oslabení evropských institucí, konec politické kultury založené na hledání konsensu, rozpad EU na „jádro“ a „periferii“ – to jsou skutečná rizika pro „malé“ země EU.
¹ Dnes jsou uplatňována 3 kritéria: 1. prostá většina členů (tj. alespoň 14 zemí musí být pro); 2. alespoň 232 z celkem 321 hlasů, které jsou mezi stát rozděleny; 3. skupina hlasující pro musí reprezentovat minimálně 62% obyvatel EU. Trojblok Francie – Německo – Itálie prohrává u 1. a 2. kritéria (jen 3 státy proti 24; dohromady mají 87 hlasů – proti 234 hlasům ostatních zemí). Ale může zablokovat rozhodnutí přes 3. kritérium: dohromady tyto 3 země reprezentují téměř 41% obyvatel EU, tj. ostatní země dosahují pouhých 59%, nikoli požadovaných 62%.
Lisabon uplatňuje tato kritéria: 1. 55% států (tj. alespoň 15 zemí)...; 2. ... které dohromady reprezentují alespoň 65% obyvatel. Ale smlouva dodává: „Blokační menšinu musí tvořit nejméně tolik členů Rady, kolik jich zastupuje nejméně 35 % obyvatelstva zúčastněných členských států, a ještě jeden člen, jinak se kvalifikovaná většina považuje za dosaženou." Trojblok Francie – Německo – Itálie tak nemůže blokovat, byť ostatní země dosahují jen 59% obyvatelstva a nikoli 65%: musí najít čtvrtou zemi, která je podpoří.
Naše trojice velkých zemí může jen využít tzv. ioanninského mechanismu – který jí dává možnost získat více času k dalšímu jednání s většinou Rady. Zatímco v dnešním systému může natvrdo rozhodnutí zablokovat.
Chcete-li mít lepší přehled o systému kvalifikované většiny podle Lisabonské smlouvy, můžete se podívat na
stránky www.lisabonska-smlouva.eu.
