Výrok Nicolase Sarkozyho o „relokalizaci“ automobilové výroby z České republiky do Francie je nesmysl – z ekonomického i politického hlediska. Všichni, kdo jej označili za nehorázné porušení logiky Evropské unie, mají pravdu.
Je však vhodné k tomu dodat pár doplňujících informací:
1. Jednalo se o jednu větu v pětačtyřicetiminutovém rozhovoru, ve kterém Sarkozy zvládnul naštvat nejen Čechy, ale jinou „zlou větičkou“ i Brity. Primárně se však jednalo o pokus zapůsobit pozitivně na francouzskou veřejnost.
2. Za touto (zbytečnou) větičkou nebyl žádný konkrétní návrh, který by směřoval k tlaku na automobilky k „relokalizaci“ ze střední Evropy do Francie. Od Sarkozyho to byl pokus o líbivé gesto k určité části domácího publika. A malé (zbytečné) kopnutí do českého kotníku. Podíváme-li se na konkrétní návrh, se kterým v této souvislosti Sarkozy přišel, je to zcela v pořádku: Francie sníží daňovou zátěž pro své podniky. To není protekcionismus, to je daňová konkurence, po jejíž svobodě jsme vždy volali („proevropané“ i „euroskeptici“).
3. Za svou větu o „relokalizaci“ a České republice si Sarkozy vysloužil ostrou kritiku i ve Francii, a to i z kruhů, odkud by ji u nás málokdo čekal:
- šéf odborové centrály CFDT François Chérèque prohlásil: „Tvrdí nám, že budoucnost Evropy je v tom, že eventuálně zavřeme továrny v Česku, abychom je udrželi ve Francii. No co to je za evropskou vizi! Co získáme tím, že Češi přijdou o práci a už jim nebudeme moci prodávat svá auta? To nám bude na hodně, vyrábět auta, když nám je nebudou moci kupovat. (...) Ano, bojím se toho [na otázku, zda existuje riziko protekcionismu v Evropě].“
- vlivný bruselský zpravodaj levicového listu Libération, Jean Quatremer, který jinak nenechává na českém předsednictví niť suchou, zase na svém blogu napsal článek s ironickým titulkem „Nicolas Sarkozy vymýšlí národní protekcionismus v Evropě bez hranic“, kde mj. říká: „(...) věčný příběh o zlé delokalizaci neslouží k ničemu jinému, než k štvaní veřejných mínění proti Unii a zemím východní Evropy. V podstatě takový slabý odvar „polského instalatéra“.“
Takže Sarkozy si zaslouží ostrou kritiku a dostává se mu jí nejen z českých řad, což je povzbudivé. Ale na druhou stranu tuto epizodu používat jako argument proti EU, resp. proti Lisabonské smlouvě (LS) je průhledně účelové a nesmyslné:
1. Kdyby nebylo EU, prostor pro protekcionismus by byl mnohonásobně širší. Je to právě díky EU, že Sarkozy nemá příležitost k ničemu jinému, než k mediálnímu plácnutí do vody.
2. Hlavní význam LS je v tom, že konsoliduje EU a potvrzuje vůli a závazek dnešních 27 členských zemí k pokračování v tomto společném díle. Přijetí LS proto znamená významné posílení EU a evropského závazku všech zúčastněných zemí; zužuje tak prostor pro „protievropská“, protekcionistická řešení. Naopak její nepřijetí by reálně mohlo odstartovat plíživý rozpad EU a oslabit ochotu jednotlivých zemí brát vážně své členské závazky. Cosi podobného evropská integrace již zažila v 70. letech...
3. Argument, že LS by dala Sarkozymu větší prostor k prosazování sobeckých francouzských zájmů na úkor zemí jako je ČR, nemá oporu ve faktech. LS zachovává rozumnou rovnováhu mezi malými, středními a velkými zeměmi EU. Naopak kdyby došlo ke vzniku „jádra“ a „periferie“ EU (tj. k „vícerychlostní Evropě“, ke které by s velkou pravděpodobností vývoj EU po zamítnutí Lisabonu vedl), byli bychom vůči „jádru“ (kde by Francie hrála nepochybně silnější roli) ve slabší pozici, než jsme dnes a budeme i zítra po eventuálním přijetí Lisabonu - jakožto rovnoprávný člen homogenní 27-členné EU.
4. Celá tato záležitost ukazuje kontrast mezi silným propojením v hospodářské oblasti (jednotný vnitřní trh) a slabostí teprve postupně se rodícího společného veřejného a politického prostoru. Máme společný trh, ale politici zatím bez zábran ve své domácí politice mohou svým spoluobčanům i médiím vykládat věci, které ignorují evropský kontext, mohou účelově brnkat na nacionalistické a protekcionistické nálady. Posílení politické integrace, postupné vytváření skutečné celoevropské politické úrovně (nikoli na úkor a proti členským státům, ale vedle nich, jako jejich doplněk) bude politiky tlačit k zodpovědnějšímu přístupu: budou muset brát větší ohled na evropské souvislosti a dopady svých výroků a činů. To je pro nás výhodné a LS otevírá tuto perspektivu.
Celou tuto aféru můžeme nakonec vnímat celkem pozitivně:
1. Česká vláda dostala pěknou příležitost dát Sarkozymu lekci z „evropanství” a dodat konkrétní a aktuální obsah svému sloganu "Evropa bez bariér". Doufejme, že si Sarkozy tuto lekci vezme k srdci. K zamyšlení by ho mělo ponouknout i to, že se mu podařilo dostat na jednu loď českou vládu a francouzské odboráře...
2. Tato epizoda snad probudila českou vládu k aktivitě. Bylo na čas (více zde). Premiér Topolánek nyní svolal mimořádnou Evropskou radu. Musí nyní ukázat, že si dokáže udržet iniciativu a že výstupy této Evropské rady posunou EU k rozumné a ke společným pravidlům citlivé hospodářské politice pro nadcházející nelehké měsíce.
