- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Jistě i moudré hlavy v Lidovém domě uznají, že dnešní krize nevznikla ze dne na den a že chceme-li už za ni někomu dávat politickou odpovědnost, je třeba brát v potaz přinejmenším posledních deset let. Máme za sebou – v České republice a Evropě – deset let vlády pravice?
U nás za posledních deset let vládla sedm let levice, jen tři roky pravice. V Evropě to nevypadalo jinak. Ve Velké Británii: celých deset let levice. Ve Francii, pravda, byla levice u moci jen první 3 roky sledovaného desetiletí. Ale v lokomotiově evropské ekonomiky, Německu, to bylo 6 let a další čtyři roky tam vládne velká koalice za účasti sociálních demokratů. Pokračujme dál. V Itálii vládla levice 4 roky, ve Španělsku 5 let, v Polsku 4 roky, v Portugalsku rovněž tak, v Řecku 5 let, v Maďarsku 7 let, v Rakousku zase 3 roky velká koalice pod vedením levice. Jak to, že za krizi může jen pravicová politika?
Podívejme se do USA. Tam je tradičně složitější používat evropské schéma levice-pravice, ale ČSSD se ráda identifikuje s Demokraty. Jsou si v Lidovém domě jisti, že mezi krizí “subprimes” a Clintonovou administrativou není žádná souvislost?
Připisovat dnešní krizi politické pravici je populismus hrubého zrna. Populismem je i obecně snaha veřejnosti předhodit jednoho viníka za něco tak složitého a všeobjímajícího (a samozřejmě negativního) jako je finanční a hospodářská krize, snaha udělat z jedné kategorie lidí obětní beránky a zbytku říci, že za nic nemůže (jak to dělá ČSSD od začátku – vzpomeňme její na heslo o lidech, “kteří krizi nezavinili”).
Krize přitom nemá jednu příčinu a jednoho “autora”. Ano, za krizi mohou také politici, kteří špatně nastavili pravidla. Ano, na krizi se podepsala tu špatná hospodářská politika vlády (tu pravicové, tu levicové), tu špatná politika centrální banky. Za krizi nesou svůj nemalý díl viny banky, hedge funds a jiné finanční instituce. Nebo akcionáři, kteří chtěli co nejvyšší výnosy. Ale mohou za ni i nezodpovědní lidé, kteří si brali hypotéky, které neměli šanci splatit. A politici, kteří je v tom podporovali. Třeba i tím, že ve své rétorice dnes a denně vytváří v lidech pocit, že lze něco získat, aniž by za to člověk zaplatil (třeba když dělají fetiš z “bezplatného zdravotnictví”...). Svůj podíl mají i média, která podporují paniku a krizi důvěry, která je v srdci dnešní krize.
To všechno vedení ČSSD snad ví... ale co si s tím lámat hlavu, když jde o volební vítězství a o zostuzení nenáviděného Topolánka? Minulá vláda si zaslouží kritiku za mnoho věcí, ale připisovat jí vinu za globální krizi, to je až přehnaná představa o jejím vlivu...
Bushovský plakát však bohužel zcela zapadá do širšího kontextu politiky ČSSD. Především podtrhuje neschopnost ČSSD k evropské politice říci něco zajímavého a vlastního. Umí se jen zaklínat programem evropských socialistů, kde člověk najde i takové věci, jako snahu o harmonizaci minimálních platů v EU – z hlediska ČR poměrně jistý recept na vyšší nezaměstnanost. Dále je tu strach z debaty o evropské bilanci ČSSD: blamáž se jmenováním komisaře v roce 2004, neschopnost vlád ČSSD čelit euroskepticismu Václava Klause a jejich celková pasivita a konformismus “v Bruselu”, lavírování ve věci eura a samozřejmě především totáolně nezodpovědný odstřel českého předsednictví... Ale Bush na billboardech ČSSD bohužel též trefně charakterizuje dlouhodobý obecný styl ČSSD: jasná sázka na negativní kampaň, populistické označování viníků, apel na emoce, které nemají s realitou a obsahem české politiky moc co dělat.
Doufejme, že výsledky eurovoleb ukáží, že sázka na americkou marketingovou firmu se tentokrát ČSSD nevyplatí...
Další články autora |
Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!