Jistě všichni známe metodu cukru a biče. Učíme se o ní ve škole v dějepise, zažíváme na vlastní kůži ve všedním životě a prostě když tento termín použiju, všichni víme, o co se jedná.
Čím déle se ale pohybuji v našem světě, tím víc poznávám, že tuto metodu používáme častěji jen částečně. Už ve škole jsem stále viděl ten bič, ale cukřík jsem dostal jen výjimečně.
Když jsem ve škole udělal domácí úkol, bylo to samozřejmé, když jsem ale neudělal, nastal problém. A tak to bylo na základní škole, na střední i na vysoké. A ne jen ve škole, ale i doma, v zájmových činnostech i při příležitostných brigádách.
Občas se mi ale stalo, že jsem dostal pochvalu za to, co se mi povedlo, místo kritiky za své nedostatky a když se teď zpátky ohlédnu, díky tomuto přístupu jsem dostal úplně jiný přístup k některým věcem. Na základní škole jsem málem dostal čtverku z fyziky a v tom samém předmětu jsem v prvním ročníku na střední škole reprezentoval školu na olympiádě.
Čím to bylo? Byla to náhoda?
Podle mě za to mohl můj učitel z fyziky, který mě dokázal pochválit a nadchnout pro věci, kterými jsem se doposud neměl zapotřebí zabývat. Díky němu jsem trávil hodiny nad fyzikálními úlohami a studoval jsem pečlivě fyzikální zákonitosti. Kdyby byli všichni učitelé jako on, je docela možné, že by naše školství vzkvétalo a naše republika by byla úplně někde jinde.
Když někoho zkritizujeme, možná se pak cítíme lépe a na chvíli zapomeneme na své chyby, ale tomu druhému to vůbec nepomůže. Když ale někoho upřímně pochválíme za to, čeho si na něm vážíme, dáme druhému novou motivaci a chuť nadále se zdokonalovat.
Zkusme naše blízké víc chválit a méně kritizovat. Proč druhého zraňovat tím, co o sobě stejně už dávno ví? Raději se zaměřujme na pozitivní vlastnosti a motivujme naše blízké k jejich růstu. Nic nás to nestojí a můžeme tím druhým pomoci.
PS: Nemám 1000 dukátů, tak nemohu komentovat vice než jednou ani svůj vlastní článek. Je to smutné, ale je to realita... Všem se tímto omlouvám a zároveň vězte, že komentáře čtu a děkuji za ně!
