Tohle mělo být o biorytmech...

  Celine Dion kdysi dávno přiznala svoji oddělenou ložnici s manželem. „Máme odlišné biorytmy“ sdělila novinářům.

    Často mi připadá, že já s těmi svými patřím k té menší části obyvatelstva, posuďte sami. Na vojně jsem šlapal ve dvě ráno mezi dráty a většina lidí spokojeně chrupkala, jako vychovatel jsem měl často noční pohotovost, jako terapeut sloužil noční a má práce nejednou začínala spánkem jiných. Roky jsem neznal, co znamená v pátek to zapíchnout, protože slovo víkend ztratilo  svůj význam. Dnes zase často sloužím o víkendech, neznaje tak ten opojný pocit, co prožívá většina každý týden.

    O víkendu se myjí výlohy. S myšlenkou postavit se rituálům (prostě i doma mne irituje to nedělní vynášení popelnic) jsem se vzepřel a šel na to v pondělí. Stejná ulice, stejné okna. V ruce kbelík s Jasněnkou, i přes fakt, že Jar je lepší, tvářím se ekologicky.Začínám namáčet houbu a snažím se umýt sklo. Jenže je tu faktor, který v neděli ráno nepotkávám. Lidé. Všude a všude překážejí, zejména mé tyči v délce 3 metrů.

    Mobilující manager, který si myslí, že to tu osvobodil, turisti fotící všechno, dvě barbie, co pomlouvají tu třetí, která tudy za nimi poběží za tři minuty, zamilovaní, co nespěchají, propuštěný mukl, co se živí mytím oken a zdraví mne s ledabylostí, jako se vzájemně zdraví řidiči projíždějících tramvají, japonský mluvčí českých cestovek, kterému jsem ukradený a nakonec důchodci, co si moji práci potřebují prohlédnout zblízka a zastavit se pokud možno zrovna tam, kde je nevidím.

    Je to kompromis každé jednotlivé setření, kdy balancuji nad tím jestli uhnu já, nebo oni. Otírám gumovou stěrku hadříkem, fígl, který mne naučil kolega Brauny „Nebudeš na tom mít šmouhy“. Zvláštní občas vám někdo vstoupí do života a patrně zase zmizí, ale zanechá tu pro vás otisk, třeba v podobě takového fíglu.Něco, co vám už zůstane. Mezitím nestíhám sledovat stírání výlohy, své couvání, posouvání tyče, auto parkující za mnou a chodce z obou stran, takže naberu jednoho pána. Kroutí hlavou nad mojí neschopností. „Honzíčku, podívej, ten pán dělá tu hnusnou práci, co jsem musela dělat minulý týden doma“. Dítě nakrčí čelíčko a  kývne na maminku. Výlohy dopadly katastrofálně a já na ně jdu příště v neděli, Pražané a turisti mají vůči umývačům výloh prostě jiný biorytmus.