Telefonní budka

    …na rohu náměstí, to není nějaká lecjaká věc… chce se mi parafrázovat báseň o schránce. Přitom ta naše budka je panoptikum lidských povah a osudů. Z okna našeho domu na ni vidím, a tak jsem často vtažen do děje. Stojím jak slídil za záclonou a odhaduji, co asi právě ten člověk říká, zda má radost, nebo je smutný. Koho však poznám na první pohled, to jsou zamilovaní.

   Často se směji tomu, jak si v té budce přenechávají poselství, rituál, který vypadá jako tanec domorodého kmene na přivolání deště. Celé to má posloupnost, kterou všichni bez výjimek dodržují. Zamilovaného poznáte, stojí, ani nedutá, snad aby k němu byl signál a spojení vlídné. Když začne hovořit, volnou rukou se začíná dotýkat panceřovaného automatu před sebou, hladí ho z boku, přejíždí přes display, pomalu prsty přejíždí mezi kovovým číselníkem. Ti pečlivější z automatu začnou odstraňovat nečistoty, ale možná jsou to ti, kterým už první příval citů zevšedněl a nudí se, nevím.
    Mezitím rituál zamilovaného telefonisty pokračuje. Opře se o boční plexisklo a zády se o něho tře, možná ani nevnímá, jak se posouvá. Tuhle pozici ještě několikrát změní a to tak, že obě skla jsou dokonale otřená. Konec hovoru pak signalizuje snaha trefit se do vidlice, jenže ono je ještě třeba něco říci, dvě,tři slova a zase znovu a znovu. Když už ho nakonec položí, dělá to opatrně, stejně takto pokládá zlatník svůj nejlepší šperk.
    Když jsem jel přes Francii, stál na hranici ve dveřích telefonující celník. Vůbec nám nevěnoval pozornost, jen volnou rukou hladil futra dveří. Láska je prostě všude stejná.
    Věnováno budce v Žulové.