Koncem února přinesla světová i domácí média informaci o incidentu oděvního návrháře Johna Galliana, který v restauraci napadl hosty. Ten měl pronést několik rasistických a antisemitských výroků dotýkajících se personálu, a poté je fyzicky napadnout.
(c) Reuters
Vcelku nemá smysl opakovat urážky, které Galliano použil a kdo má o to přesto zájem, může si je třeba na Youtube dohledat. Myslím, že většina lidí takové výroky po právu odsoudí. Z pohledu člověka, který roky pracoval s drogově závislou klientelou, však nabízím ještě jeden pohled. Je určitě podobně nevábný, ale rozhodně ukazuje další rozměr situace, kterou skoro nikdo neviděl, nebo se to prostě nehodilo.
John Galliano byl v době incidentu pod vlivem alkoholu, valia a dalších léků. Co takový koktejl dokáže s lidskou psychikou je asi jasné. Na slova jako úsudek a odhad se tedy moc nedá sázet. Další byl tlak okolí, úmrtí přítele. V téhle kombinaci prostě dříve nebo později k něčemu dojde.To není omluva, pouze konstatování, že na videi z doby incidentu je prostě nemocný člověk. Hned potom, co novináři přinesli bulvární zprávu světu, začal jednat i Gallianův zaměstnavatel Dior. Ten kreativního ředitele propustil a odvolal ho i z pozice šéfa vlastní značky. Galliano se několikrát omluvil. Stáhnul se do ústraní a tak jeho nová a poslední kolekce byla prezentována bez jeho účasti. Samozřejmě, že špičky Diora zde před přehlídkou měli potřebu kolekci i značku distancovat od chování svého tvůrce. Přidali se i Američané, hollywoodské celebrity bojkotující spolupráci s Gallianem. Ano, ti Američané plní pravých nefalšovaných a rozhořčených emocí typu OMG. Hysterické výlevy návrháře v restauraci vystřídala neméně silná hysterie ostatních. Je to přece správné a lidské postavit se proti formám rasismu a antisemitismu…jenže…
To by značce Dior v tom jejich čistém víně nesmělo plavat něco, co spíše než kal připomíná solidní hroudy špíny. Ta první pocházi z roku 2010 a jde o reklamní kampaň, kvůli které značka čelila nařčení z rasismu. V té jsou nekonečné řady stejně vypadajících malých Číňanů, kteří jsou oblečeni do klasických východních krojů. Mezi nimi trčí vysoká, dlouhonohá modelka oblečená do typicky západního modelu značky Dior. Umělec Quentin Shih , jenž pro Diora kampaň realizoval měl tenkrát co vysvětlovat. Zahraniční tisk pak poukazoval na to, že neteř zesnulého zakladatele značky Christiana Diora Francois byla i se svým manželem v sedmdesátých letech členkou neonacistické strany a její obdiv k odkazu Adolfa Hitlera byl více než zřejmý. Za této situace připomíná postoj oděvního domu jako moralizování, se snahou zakrýt vlastní máslo na hlavě. Zahraniční tisk postoj označil za trapný.
Přes francouzskou solidaritu, kdy je to právě tento národ, který snad nejvíce ctí právo na druhou šanci, je s podivem, čím si Galliano prochází. Nejenže ho propustili z práce, prakticky mu sebrali vlastní značku, několikrát se omluvil, spolupracuje se soudy a policii, prodělal detoxikační kůru v Arizoně, ale ještě pravděpodobně dostane pokutu cca 10 000 eur.
V atmosféře oděvního světa Haute couture se však odráží jasná zpráva a fakta. Dior s další kolekcí, kterou vytvořili návrháři bez Galliana, výrazně neuspěl. Kritika marně čekala odlišnost a kreativitu, tak typickou pro tohoto velikána na poli módy. Místo něj se dostavila průměrná retro kolekce ovlivněna 60.léty. Možná to budíž políček za to, jak rychle se pro to špatné zapomíná na to dobré. A že by ten hon na čarodějnice měl skončit.
