(věnováno Evě Burešové)
Víc než cokoliv jiného z neživého světa, jsou batohy moji každodenní součástí. Kdyby jednou ožily, mohly by vyprávět můj životní příběh. Byl by to příběh člověka, který přestože v tomto okamžiku vlastní klíče od 4 domů, svůj pravý domov skryl a skrývá v jejich nitrech.
A možná jsem někdy k smíchu, když mne s nimi vidíte chodit do práce a přidáte i posměšek. Pak vězte, že to byli oni, koho jsem měl u sebe, když kolem mne v horách umírali horolezci, když jsem s nimi šel v jeskyni po pas ve vodě, když ukrutně pražilo slunce, nebo se před deštěm a mrazem nedalo ukrýt, když jsem šel s dívkou zamilovaně sadem nebo kolem muralů v Severním Belfastu.
Byly plné různých věcí a byly lehké, nesl jsem je prázdné, a přesto byly těžké. To když náklad, který jsem do nich dal, měl váhu úplně jinde, než jsou kilogramy. A tak v nich mám ztrátu blízkých lidí, všechna příkoří, které jsem cestou nasbíral, všechna, které jsem spáchal, spousty smutku, odloučení, samoty a cest daleko. Nosím v nich také stará přátelství, pokoru, kousky denních radostí, smíchu. Vezl jsem v nich náboje, léky, parte i přání k sňatku, zásnubní prsten, ilegální letáky, kovářské kleště, jídlo pro lidi po povodních, vozím v nich své prohry i vítězství.
Kolikrát mne při pádu zachránily, kolikrát mi posloužily jako židle, stůl, kryt, či jen na to, abych na nich mohl usnout nebo ukrýt tvář před světem. Tak jak žiji se snad nejvíce zrcadlí v nich. Je v nich kus mé identity. Jsou mi vždy na dosah a dokážou pojmout můj životní prostor a to, co skutečně k životu potřebuji. Kolikrát jsem je balil strašně rychle a kolikrát to nešlo. Jsou mi k dispozici, když musím jednat a z hodiny na hodinu měním plány, trasy, rozhodnutí. A ještě dlouho budou, protože tvoří můj svět bez ohledu na to, co ostatní považují za podstatné. Věřím, že jednou v nich pro sebe dovezu něco hodně důležitého nebo naleznu něco, co třeba v mých očích zrovna teď nemá hodnotu. Proto pro mne tolik znamenají, abych o nich dopsal tento sloupek.
