Doslova v přímém přenosu (avšak nikoli ze zákulisí) dnes můžeme sledovat výsledky povolebních vyjednávání v krajích o obsazení klíčových postů zdejší moci (lidově řečeno tzv. krajských koryt).
Probíhají jako obvykle podle vzoru „zvolili jste koho jste chtěli a my zvolení si teď uděláme, co chceme my!“
Zaujala mě v této souvislosti například nedávná zpráva (zde) z Královéhradecka (jde o ukázkový příklad), jak povolební vyjednávání mohou celý výsledek voleb otočit o 180°, a to naprosto bez jakéhokoli ohledu na přání voličů. V kraji ve volbách sice drtivě zvítězilo ANO (pro objasnění - tento článek není o jeho podpoře), ale jak se zdá, nakonec skončí v krajské opozici, jakoby volby prohrálo.
Není to ojedinělý případ. Volební zákon něco takového nejenže umožňuje, ale dokonce tomu i přímo nahrává. Po volbách již totiž rozhodují (v různých zákulisních jednáních) nikoli voliči, ale pouze jednotliví zvolení poslanci a jejich stranické sekretariáty. A ti se mohou dohodnout dle svého a jak chtějí, a to naprosto nezávisle na tom, co před volbami slibovali voličům ve svých programech.
A rovnou tady zapomeňte na nějakou přímou volbu hejtmanů či starostů! O čem by se potom po volbách kupčilo a vyjednávalo, že! Politici přece nejsou žádní hlupáci, aby se této své moci (a korupčního potenciálu) sami dobrovolně zbavili.
Takže se najednou (a nejednou) zázračně nachází tzv. „průsečík“ mezi volebními programy dříve naprosto neslučitelných a názorově diametrálně odlišných politických stran či hnutí, jen aby se nějak navenek obhájilo, proč se zrovna oni po volbách tak překvapivě dohodli na spolupráci a vzájemné podpoře. Najednou se zjišťuje, že je vlastně úplně jedno, že se mezi sebou sice v drtivé většině věcí a názoru naprosto rozcházejí. Ale protože se navenek shodují na nějaké marginálii (např. na tom , že „vodovod v nějaké ulici je opravdu třeba opravit“ nebo tak něco ...), tak hned „je ruka v rukávu“ a účel světí prostředky!
Tím skutečným účelem takové dříve naprosto nepředpokládané a proto nepochopitelné povolební spolupráce je přitom samozřejmě jen a pouze společná dohoda na obsazení klíčových postů a koryt! Cokoli ostatního, co voliče zajímá nejvíc a proč vlastně k volbám šli – tedy co se bude v krajích v dalších 4 letech dít, prosazovat a budovat, je v zásadě nepodstatné. Pokud se totiž nebude z toho, co bylo naslibováno, dít vůbec nic, bude to vždy jen a pouze „vinou ostatních a vinou nedostatečné síly mandátu“! Prostě – „je nám líto, ale nebylo síly zrova tuto věc prosadit a realizovat“ – lidé zapomeňte! Jak jednoduché!
Takže se ptám, podle čeho a co vlastně lidé v demokratických a svobodných volbách mají volit?
Měli by především volit podle toho, co jim kandidáti ve svých volebních programech nabízejí a co je jim z toho nejbližší a co chtějí, aby se po volbách uskutečnilo. Ale, jak je vidět, taková volba může být ošidná, protože ani drtivý vítěz voleb nemůže absolutně zaručit, že jeho volební program bude nejenže naplněn, ale vůbec jakkoli respektován.
Daleko více jsou proto volby o jednotlivých lidech a jejich svědomí, jak naloží po volbách se svým získaným mandátem od voličů. Zda tyto voliče (až jejich hlasy budou mít a dál je budou potřebovat až někdy v příštích volbách za 4 roky) a jejich skutečnou většinovou vůli a přání zradí, či nikoli.
Ovšem taková technologie moci není ničím jiným, než demokracií osobních koryt, která může prospívat jedině několika vyvoleným jedincům a jejich známým. My ostatní obyčejní smrtelníci (voliči) jsme za současného stavu tady jen v roli mouřenínů, kteří odvolili a kteří zase mohou na další 4 roky někam odejít.
(Ale abych nekončil tak negativisticky, dovolím si na závěr vzpomenout na jeden známý citát Winstona Churchilla, který zhruba zní: "Demokracie je nejhorší způsob vládnutí, ale bohužel neznáme lepší způsob!")
