Podpisem a schválením tzv. Maastrichtské smlouvy z roku 1991 se Evropské společenství přeměnilo v Evropskou unii. V této smlouvě se ale nic nepíše o tom, že tato EU bude pro každého cizince otevřeným a bezplatným hotelem.
Do EU jsme vstoupili v roce 2004 na základě naší žádosti z roku 1996, a to za dost tvrdých podmínek, které jsme tehdy museli splnit. Co nás k tomu vedlo? Myslím, že jsme se tehdy po desetiletích strávených v totalitě a v područí Sovětského svazu hlavně chtěli „vrátit do Evropy“ a stát se politicky i ekonomicky součástí zdejšího svobodného a demokratického světa. Je ironií osudu, že evropští lídři předtím dohodli vznik Evropské unie v den, kdy prezidenti sovětských republik dojednali rozpuštění tehdejšího Sovětského svazu (8. prosince 1991). Ironií proto, nikdo tehdy nemohl tušit, že na mapě Evropy v její druhé části vlastně jen výměnou vzniká další obdobné nové, pro změnu Německem centrálně řízené společenství.
Dnes na pozadí současné imigrační krize je zřejmé, že cíle Maastrichtské smlouvy po téměř 25 letech existence EU nebyly skoro v ničem naplněny a že v mnohém EU naprosto selhala. Zejména zcela selhala v naplnění jednoho z hlavních cílů, kterým bylo zavedení společné bezpečnostní politiky. Dnes se do společného územního prostoru zemí EU valí stovky tisíc neznámých a neidentifikovaných osob, které volně překračují vnější hranice EU a takto sem přinášejí celou řadu nejvážnějších hrozeb pro současné obyvatele EU. Od hrozeb teroristického rázu (mezi imigranty mohou být i bojovníci tzv. Islámského státu), přes zdravotní hrozby (infiltrace nepodchycených exotických nemocí a parazitů) až po hrozby naprostého kolapsu sociálních systémů zemí EU, které se zátěží v podobě stovek tisíců a milionů dalších lidí nepočítají a nemohou počítat. To vše navíc v době velmi ekonomicky napjaté, kdy je třeba za obrovské finanční pomoci celé EU sanovat státní rozpočty Řecka a společná měna Euro má problémy. Sociální protokol, který je přílohou Maastrichtské smlouvy přitom jasně hovoří také o cílech spočívajích v přiměřené sociální ochraně a zlepšování životních a pracovních podmínek stávajících občanů členských zemí EU.
Dle Maastrichtské smlouvy je zcela zřejmé, že EU nevznikla s cílem ze svého území vytvořit, provozovat a z výsledků práce svých občanů platit obrovský otevřený a bezplatný „hotel“ pro každého cizince, který sem přijde, ale vznikla jako jednotné a smluvně uzavřené společenství evropských národů s heslem „soudržnost v rozmanitosti“ s nutností dodržovat a ctít společná pravidla a demokratické hodnoty a pomáhat si v tomto společenství navzájem (např. prostřednictvím tzv. Fondu soudržnosti). Dnešní statisíce a milióny na pozvání Německa do EU volně přicházejících cizinců vyžadujících bezplatnou stravu i ubytování a všestranné zabezpečení, kterého se jim také na úkor stávajících obyvatel EU dostává, však svědčí o něčem úplně jiném. O tom, že žádné společenství evropských národů zde vlastně vůbec neexistuje a že pouze vytváří jakousi zástěrku pro vlastní sobecké zájmy Německa.
Je zřejmé, že EU nevznikla proto, aby nečinně přihlížela jakékoli destrukci demokratických institucí a právních systémů založených na Listině základních práv a svobod, ale aby tyto společné hodnoty naopak v maximální možné míře také společně chránila. To se však dnes vůbec neděje, protože do EU volně přícházejí statisíce prokazatelně nedemokraticky smýšlejících lidí, kteří s sebou přinášejí snahy o zavedení a praktikování práva šaría, které je v naprostém rozporu se vším výše uvedeným.
Je zcela zřejmé, že smyslem EU nikdy nebylo rozdělit se o evropské ekonomické a kulturní bohatství s kýmkoli cizím a kdo si o to řekne, aniž by na oplátku sám cokoli nabízel, ale toto bohatství chránit a opečovávat pro další a pokud možno ještě lepší život našich potomků. Je zcela zřejmé, že EU nevznikla proto, aby se občané jejích států cítili ohrožení, ale naopak, aby se mohli cítit být více v bezpečí.
Ve všech těchto věcech a mnoha a mnoha dalších EU za svých téměř 25 let existence bohužel selhala. Současná obrovská imigrační krize tuto skutečnost v plné nahotě odhalila a jedná se o velmi nehezký, ba doslova děsivý pohled na skutečnou realitu, která vůbec neodpovídá závěrečné větě Beethovenovy 9. symfonie „S ódou na radost“, která je jakousi hymnou EU. Všechny státy EU si ani po 25ti letech zdaleka nejsou ekonomicky rovné a nemohou si proto dovolit současným imigrantům nabídnout takové podmínky pobytu a všestranné zabezpečení jako Německo, které samo sebe v této souvislosti arogantně pasovalo na „nejhumánnější zemi Evropy“. Cizím lidem v podobě ilegálních imigrantů statisícových počtů totiž nabídlo takové bezpracné zabezpečení a životní podmínky, které zejména ve východních zemích EU nemají a nemohou mít ani lidé, kteří celý život plně pracují. Za takové situace pak není divu, že se do Německa chtějí dostat statisíce a milióny lidí ze zemí mimo EU, kteří současně hluboce opovrhují čímkoli jiným, jakoukoli jinou "pomocí", a to včetně samotných ostatních obyvatel EU mimo Němců. Německo se takto zcela samo rozhodlo podělit se bez jakýchkoli podmínek o své bohatství (získané také za pomoci ostatních zemí EU !) se statisíci cizích lidí, což je do očí bijící rozdíl oproti veškerému dosavadnímu přístupu Německa k ostatním lidem jiných členských států EU se kterými Německo váže Maastrichtská smlouva a její cíle. Například nám Německo po dobu dlouhých 7mi let při našem vstupu do EU upřelo jakoukoli možnost podílet se na jeho pracovním trhu a museli jsme splnit v řadě případů pro nás ponižující i poškozující ekonomické podmínky. Nic z toho dnes Německo po stovkách tisíc volně přicházejících lidí do EU a hlavně samotného Německa vůbec nevyžaduje.
Německo tím dnes zcela hrubě a nepokrytě pošlapalo veškerý smysl a poslání Maastrichtské smlouvy, a tedy i samotný smysl existence EU. Pod heslem pokrytecké a falešné humanity dnes Německo vyhloubilo obrovský a obávám se, že i nepřekonatelný příkop mezi zeměmi současné EU – zejména mezi zeměmi EU patřícími do Západní Evropy oproti zemím Východní Evropy. Dokonce se začaly v rámci takové současné EU objevovat i otevřené snahy doslova o zdejší vnitřní unijní mezinárodní vydírání v podobě hrozeb, že pokud země Východní Evropy nepřijmou povinné kvóty pro přijímání imigrantů za společných a pro nás zcela nepřijatelných (kdy cizí imigrant by měl lepší zaopatření, než náš pracující občan) podmínek v podstatě nadiktovaných Německem, bude jim zastavena jakákoli ekonomická pomoc z centra EU - Bruselu. To by tedy takto přímo znamenalo, že centrálně řízená EU si zřejmě přeje raději financovat a zaopatřit statisíce zcela cizích ilegálně přicházejících lidí, než v souladu se závazkem Maastrichtské smlouvy pomáhat a sounáležet se stávajícími lidmi členských zemí EU Východní Evropy, které takové vydírání i zavádění naprosto nedemokratických kvót nutících cizí lidi k pobytu na území států, kde vůbec nechtějí být, odmítají.
I pokud by se nějakým zázrakem podařilo tyto věci překonat a zvládnout, nelze na ně už nikdy zapomenout. V tomto ohledu dnes původní ideály společné Evropy již (hlavně díky Německu a jeho přístupu k současné imigrantské krizi) zemřely.
