Děláme tento svět lepším pro naše děti?

Co dnes děláme proto, aby se naše děti měly líp, než my? Jaký svět připravujeme pro naše děti? Je to svět, na který můžeme být pyšní nebo naopak svět plný věcí, které bychom svým dětem nikdy nepřáli? Kam dnes směřuje Evropa?

Snad každý rodič má jedno velké přání – aby se jeho děti měly líp, než se v životě měl on sám. A je zpravidla pro to ochoten i schopen obětovat a udělat velmi mnoho. Kdo děti nemá, ten zřejmě tuto věc nedokáže do těchto důsledků úplně pochopit.

Po pádu komunismu jsme se zbavili éry nesvobody a mohli jsme se důvodně těšit, že naše děti již žádné takové svinstvo nezažijí. Že budou konečně vyrůstat a moci žít svobodně a v bezpečí a v takovém právním prostředí, kde budou v úctě lidská práva a spravedlnost. To byla krásná představa plná naděje na lepší svět pro naše děti a jeho skutečné radosti a tehdejší země západních demokracií nás k takové představě mohly oprávněně inspirovat.

Měli jsme tehdy najednou možnost volně cestovat a poznat život v zemích těchto západních demokracií a porovnat ho s šedou totalitou u nás, kterou jsme právě odvrhli. Mohli jsme vidět spousty nádherných svobodou kypících měst a v nich navštívit a do sytosti poznat a vychutnat jejich nezapomenutelná místa plná romantiky a úžasné atmosféry a svobody. Taková byla ještě před nějakými 20 lety třeba města jako Paříž, nebo Londýn, Benátky, Florencie, Řím, Barcelona, Mnichov a mnoho dalších. A v nich žijící obyvatelé byli většinou svébytní a po právu hrdí na "génius loci", který zde vytvořili jejich předci a který je obklopoval a který lákal návštěvníky k dalším a dalším návratům. Byla to krásná místa k životu!

To bylo tenkrát a já jsem měl to štěstí tuto dobu a taková místa také osobně poznat. Do této svobodné a krásné Evropy jsme se tehdy „vraceli“, s nadšením stříhali drátěné zátarasy na hranicích a věřili v to, že něco takového konečně chceme zavést a zažít i u nás doma – v naší republice. A nějakou dobu to dokonce i začalo vypadat, že se dočkáme a že nová spojená a svobodná a demokratická Evropa bude ještě krásnější než v dobách jejího rozdělení „železnou oponou“ a že my budeme její součástí.

Ovšem dnešek tomu bohužel vůbec nenasvědčuje. Co můžeme vidět zejména v sousedních zemích na západ a na jih od nás? Můj pocit nad současným stavem by se dal popsat nejspíš slovy jako „sklíčenost a smutek“ (to zpočátku) a pak následuje „zlost a nenávist“ vůči těm, kdo něco takového dopustili. Protože vidím, že naše děti se téměř s jistotou nebudou mít lépe tak, jak jsme po krátkou dobu věřili, že se mít budou, a že bohužel zřejmě už nikdy nebudou mít možnost vidět a zažít skutečně svobodného ducha té dřívější staré demokratické Evropy, který zde byl a existoval a kterého jsme ještě mohli být svědky. Tato šance a možnost se dnes rozplývá jako pára nad hrncem.

Co se s námi a Evropou postupně v posledních letech stalo a děje?!

V místech, kde dříve stály jedinečné malebné krámky místních obchodníků, malé kavárničky a soukromé restaurace, vytvářející vždy jedinečnou a neopakovatelnou atmosféru, nejprve začaly vznikat Kauflandy a Lidly se sortimentem stejným v celé Evropě a místní obchodníky často nahradily tržnice provozované asiaty či afričany. Dřívější původní atmosféra rozmanité, svobodné a také bezpečné Evropy začala nenávratně mizet.

A co víc – dnes se k tomu všemu ještě přidalo něco, o čem jsme dříve ani nesnili v těch nejčernějších nočních můrách. Po ulicích se dnes volně potulují tisíce cizích ilegálních imigrantů, často bez jakékoli totožnosti, kteří znamenají konec jakéhokoli pocitu bezpečí. Do Evropských měst vkročil a usadil se dříve nevídaný strach, všudy přítomný terorismus a napětí. Prakticky dnes a denně dochází k masovému vraždění a znásilňování na ulicích, veřejné kulturní akce hlídají těžkooděnci se samopaly s ostrými náboji a po setmění v řadě měst se lidé a zejména ženy bojí byť jen vyjít do ulic. Dříve zcela veřejná místa jsou doslova zabírána a obsazována cizími lidmi plnými nenávisti a zloby, prosazujícími jejich importované cizí zvyky, kulturu a náboženství, které jsou pro nás nepřijatelné a které sem vůbec nepatří!

Na něco takového jsme nebyli zvyklí ani za totalitní éry a nechceme si na to nijak zvykat, protože to není svět, ve kterém bychom chtěli žít a který bychom přáli naši dětem!  

A co je snad ještě úplně nejhorší?

Jsou nám čím dál víc zavírány oči s tím, že se vlastně vůbec nic neděje a že je vše v nejlepším pořádku. Pravda je umlčována s tím, že ji nelze říkat, protože by údajně v někom mohla způsobit nepřípustnou zlost a nenávist. Všechno je proto oficiálně pokud možno jen krásné a Evropa prý vzkvétá a kráčí ke světlým zítřkům (samozřejmě s nezbytnou ódou na radost)! A úplně nakonec - Evropa jako taková již údajně ani nepatří nám a našim dětem, ale patří všem – každému, kdo sem přijde a vznese svůj jakýsi „nárok“ spočívající jen a pouze v tom, že prostě sem do ní jakkoli přišel.

A co naše děti? Ty to zatím většinou do důsledků nevidí a nedokáží docenit, oč zde přicházejí a co to všechno pro ně znamená. O to je to všechno ještě horší! Máme jim snad, jako za totality, kterou jsme zažili, veřejně lhát a říkat, jak je vše v pořádku a přitom trnout, zda se vůbec vrátí domů z nějakého koncertu či veřejné kulturní či sportovní akce? Zda je někdo na veřejnosti nezabije či neznásilní?

Neznám jedinou matku či otce, kteří by současný stav proto nesledovali s největšími obavami a strachem z budoucnosti. Plným právem! Takový svět totiž nikdo z nás našim dětem připravit určitě nechtěl.